Dětský spánek a moje zkušenost s Estivillovou metodou

Než se miminko narodí

Hladíte si bříško a těšíte se, až budete mít svoje miminko v náručí…

TO JE ONO! V náručí. Přesně tam patří.

V bříšku, kde bylo celé těhotenství, byly jeho potřeby naplňovány na 100 %. Nezná nepohodlí, chlad ani hlad. Zná pocit bezpečí, zná zvuky maminčina těla a hlasy zvenčí. Je mu teplo a je spokojené. Miminko se tak chce cítit i nadále, po porodu.

Moc vašemu miminku (i vám) přeju, aby byla jeho očekávání naplněna, ale…

Realita je často trochu jinde.

Porod může být krásný a naplňující zážitek. Stejně tak může být strastiplným zážitkem, ze kterého se žena i miminko mohou dlouho vzpamatovávat. Věnujte porodu dostatečnou pozornost a připravte se na něj. Buď navštivte dobrý předporodní kurz (ne ten nemocniční), nebo pátrejte po informacích na internetu. Všechno pěkně pohromadě najdete v e-booku Můj porodní plán.

Porod má v každém případě vliv na to, jak miminko vnímá svět.

Past jménem postýlka, do které jsem se chytila i já

Tašku do porodnice už máte skoro připravenou. Ještě složit postýlku a už se může narodit.

I já jsem postýlku vnímala jako podstatnou součást příprav na příchod miminka. Dokonce jsem i před druhým porodem trvala na tom, že postýlka musí být připravená ještě dřív, než do porodnice odjedu. Postýlku jsme složili a večer se naše dcerka narodila.

Prvorozenou dcerku jsem taky dávala spát do postýlky. K mému překvapení v ní ale vůbec nechtěla být. Kojila jsem ji a ona u prsu usínala. Dala jsem ji do postýlky a ona se vzbudila. Tenhle koloběh trval až do doby, než jsem si ji prostě nechala u sebe.

Časem jsem z toho ale začala být nervózní. Model postýlky jsem měla v sobě silně zakořeněný. Sama jsem jako dítě nic jiného než postýlku nepoznala. Když se do toho svého miminkovského těla vrátím dnes, mohu vše popsat asi takhle:

Radost × nic

Nad postýlkou se objevila maminka. Cítím radost, všechno kolem září. Vidím barvy. Chci k ní. Kopu nožkama, hýbu ručičkama. Bere mě do náruče. Je tak krásná, známá, vnímám její měkkost, hebkost, spojení. Pokládá mě do postýlky. Všechno kolem uhasíná. Vím, co přijde. Odpojujeme se. Propadám se. Je to jako díra. Všechno zhasíná. Existuje jen jedno velké NIC. Ticho. Necítím nic, vůbec nic.

Takhle to vidím dnes. Tehdy, když byla moje první dcerka malé miminko, jsem ale začala pochybovat sama o sobě. Začala jsem si myslet, že jsem příšerná máma, když jsem svoje miminko nenaučila spinkat samotné. Nedala jsem mu možnost, aby samo usnulo, když pořád uspávám u kojení. Tehdy jsem si začala myslet, že ji to musím naučit. Pátrala jsem na internetu, jehož zdroje byly značně omezené (r. 2005), nebo jsem dost možná nenacházela ty pravé informace, které by mě podpořily a vedly správným směrem.

Místo nich ale všude číhala Estivillova metoda kontrolovaného pláče.

Kéž bych tehdy našla takové zdroje, jako je projekt Prosím spinkej, který provází dětským spánkem bez poškozujících vyplakávacích metod.

Estivillova metoda kontrolovaného pláče

Pokud ji neznáte, tak si ji vyhledejte. Anebo radši ani ne. Jde o to, že miminko dáte do postýlky a odejdete z pokoje. V přesných intervalech se vracíte a stále dítku opakujete, že má spinkat, nebo jinou frázi. Intervaly, kdy k miminku přicházíte, se postupně prodlužují.

Miminko samozřejmě projevuje svou nelibost pláčem, nebo spíš ukrutným řevem. Vy se ale nemáte nechat vyvést z míry – vždyť ho učíte spát. Někde se dokonce píše, že miminko vás může vydírat tím, že začne zvracet. Vydírat? Jako fakt?

Já jsem to vyzkoušela a bylo to příšerné. Pro nás obě. V jedné místnosti bezradné, plačící dítko, co nechápe PROČ, a ve druhé nešťastná, ubrečená máma, co má výčitky svědomí, co to dělá za hrůzu. První odchod z místnosti byl v pohodě. Ty další už ne. Když jsem se šla vysprchovat, byla jsem na dně. Pralo se to ve mě. „Co mám teda dělat?“ ptala jsem se sama sebe. Vnitřně jsem trpěla, ten pláč byl tak zoufalý. Na druhou stranu jsem se snažila vydržet, vždyť to tak přece píše vědec, autorita, který tolika rodičům pomohl a jejich děti se naučily samy usínat…

Když jsem se vrátila do ložnice, malá dcerka spala. Byla schoulená v rohu postýlky a hlasitě vzlykala. Bylo mi zle. Zle ze mě samé i z toho, co jsem to udělala a co to v ní zanechá.

Znovu jsem to neopakovala. Pochopila jsem, že takhle svou malou dcerku spát neučím. Naučím ji jedině to, že na její pláč nepřijde odezva, učím ji rezignovat.

Jak tedy naučíte dítě spát?

Neučte ho to! Spát umí a o samotě se naučí usínat, až k tomu dozraje.

Samozřejmě i moje dcerka se naučila spát. Tedy, spát samozřejmě už uměla. Jen se naučila usínat o samotě. Když jí bylo kolem 5 let, už pochopila, že ještě uklidím nádobí nebo se vysprchuji, a ležela v klidu v postýlce, až usnula. Najednou to šlo. V klidu a bez pláče. Jen to bylo o něco později.

Chcete mít samostatné dítě?

Pak mu dejte to, co potřebuje a vyžaduje v době, kdy to fyziologicky potřebuje.

Učit dítě samostatnosti totiž není třeba. Dojde si k ní samo. Když dostane to, co potřebuje, v době, kdy to potřebuje, nebude si muset přeskočené vývojové fáze vynahrazovat, až bude větší. Ze své zkušenosti i ze zkušeností maminek v mém okolí vím, že děti, které násilím k samostatnosti neposouváme, si k ní dojdou samy podstatně dřív než ty, které jsou do předčasné samostatnosti nucené.

A právě nucení k samostatnému spánku je jedna z věcí, kterou děti nepřirozeně posunujeme někam, kam ještě samy nedospěly.

Společné spaní je výhodné pro všechny

  1. Společné spaní podporuje kojení.
    V noci je produkce hormonů, které se podílí na kojení, vyšší než ve dne. Noční kojení podporuje tvorbu mateřského mléka.

  1. Lepší spánek pro všechny.
    Během kojení mnoho maminek usíná, nebo alespoň odpočívá. Když nemusíte v noci vstávat k budícímu se miminku, budete ráno víc odpočatá.
  1. Okamžitě zareagujete na potřeby svého miminka.
    I výzkumy ukazují, že matky spící společně se svými dětmi je během spánku kontrolují, aniž by si to uvědomovaly. Můžete tak vycítit, že vašemu miminku není dobře, má teplotu, chce se mu blinkat, nebo jen procitá a chce se nakojit, aniž by plakalo.
  1. Společný spánek utužuje mezilidské vazby v rodině.
    Dříve se spánek celé rodiny soustředil do jedné místnosti. Jsem přesvědčená, že společný spánek a dotýkání se během spánku harmonizuje i vztahy.
  1. Společné spaní je přirozené.
    Neznám jedinou matku ze zvířecí říše, která by dobrovolně opustila svoje mládě a spala jinde. Matka má instinktivní potřebu svoje mládě chránit a pečovat o něj i během spánku.

Dnes na společný spánek nedám dopustit a mladší děti s námi spí ve velké posteli. Z boku máme jednu postýlku, ve které čtyřletá dcerka ráda spí a druhou postýlku pro nejmladšího brzy pořídíme. 

Co vám brání vzít si miminko do postele?

Při laktačním poradenství, kdy maminky řeší potíže s kojením, se vždy ptám, kde jejich miminko spinká.

Maminky, které miminko ukládají do oddělené postýlky často říkají, že mají strach si miminko do postele brát. Mají strach, že ho zalehnou, nebo že ho rozmazlí.

Odkud ten strach pramení?

Čas od času se objeví zpráva o úmrtí novorozence v souvislosti se společným spaním. Obvykle už se ale nedočtete, jaké jsou podrobnosti a v jakých podmínkách miminko žilo, kde a jak spalo.

SIDS a společný spánek

SIDS – syndrom náhlého úmrtí novorozence, má některé společné jmenovatele. Těmi jsou:

  • Kouření v těhotenství a kouření v prostoru, kde miminko spí.
  • Alkoholismus nebo drogová závislost rodičů.
  • Měkké lůžkoviny a spaní na gauči.
  • Zavinování miminka způsobující jeho přehřívání a znemožnění pohybu ručičkami, nožičkami.
  • Spaní miminka na bříšku dříve, než se umí samo přetáčet.
  • Předčasně narozené miminko nebo miminko s vývojovou vadou.
  • Miminko krmené umělým mlékem, používání dudlíku a jeho absence v souvislosti se SIDS.

Bezpečný společný spánek

Aby byl společný spánek pro vaše miminko bezpečný, je dobré dodržovat tyto zásady:

  • Zajistit pro spánek nekuřácké prostředí.
  • Žádný alkohol ani drogy.
  • Dávat miminko spát na záda, dokud se samo nenaučí přetáčet.
  • Spát v posteli a odstranit měkké lůžkoviny, které by mohly miminku překrýt hlavu.
  • Nedávat miminko do zavinovačky kvůli nebezpečí přehřátí, znemožnění pohybu rukou a nohou.
  • Kojení snižuje pravděpodobnost SIDS až o 50 %.

Výhodné řešení může být dětská postýlka s odstraněnou bočnicí, díky které vytvoříte bezpečný prostor pro společný spánek.

Jak je to s tím rozmazlováním?

Rozmazlit novorozené miminko? To přece ani nejde. Svou blízkostí pouze naplníte jeho vrozená očekávání a bude spokojené, protože se bude cítit ve vaší blízkosti bezpečně. Navíc i výzkumy potvrzují, že mimika udržují svou tělesnou teplotu nejlépe v bezprostřední blízkosti (v kontaktu kůže na kůži) své maminky*.
(*nebo jiné blízké osoby)

Jste to vy, kdo rozhoduje

Taky jste se setkaly s tím, že vám vaše maminky (babičky) radí, abyste si miminko nebraly do postele, protože ho tím rozmazlíte? Že si zvykne a už v postýlce nikdy nebude chtít spát?

Je dobré si uvědomit, že generace našich rodičů vycházela z doporučení, která byla propagována v 50. letech. Tato doporučení respektují dodnes někteří pediatři a mohou být dokonce i poškozující. Naše maminky nám radí to, co dělaly ony, protože jsou mnohdy přesvědčené, že to tak bylo správně.

Podívejte se na to ze svého pohledu. Jste to vy, kdo je odpovědný za to, jakým způsobem se svým miminkem budete zacházet a jak o něj budete pečovat. Naše maminky dělaly to nejlepší, vzhledem k informacím, které měly k dispozici. Je dost možné, že díky vám a vašemu spokojenému miminku přehodnotí svůj pohled na věc.

Dříve než se narodí

Ještě než se miminko narodí, přemýšlejte, kde bude spát. Zkuste se nacítit na své miminko a ptejte se, kde se bude cítit nejlépe. Pokuste se vžít do jeho malého tělíčka a odpovězte sama sobě na otázku, kde si vaše miminko přeje spát.

NA POROD VÁS NALADÍ

Afirmační mandaly


Afirmační hrneček

 

Díky svým třem dětem jsem našla cestu k empatickému vnímání dětské duše a s důvěrou čerpám z napojení na svou intuici. Podporuji ženy v přirozeném porodu po předchozím císařském řezu, v raném poporodním období, v empatickém vnímání dětské duše, kojení a radostném mateřství. Jsem poradkyní přirozeného kojení. Můj osobní příběh najdete zde >>
Komentáře
  • Rubriky
  • Instagram