Moje milá maminko,
věř, že máš všechno, co právě teď potřebuji. Matka příroda to tak zařídila a jediné, co Ti chybí, je důvěra v sebe samou.
Měl jsem štěstí a mé zrození proběhlo v poklidu, měl jsem dost času projít porodní cestou tak, jak jsem potřeboval a proto jsem klidný a spokojený.
Vím, že jsem tady správně, že se z mého narození raduješ a jsi šťastná, že tu jsem.
I tak se ale musím seznámit se spoustou nových věcí.
Teprve teď poznávám, co je to hlad a jak se přisát. Maminko, dávej mě k prsu, kdykoliv cítíš, že chci. Když jsem u prsu a saju Tvoje mlíčko, jsem s Tebou zase v jednotě, jako když jsem byl ve Tvém bříšku.
Jsem z těch nových věcí hodně unavený. Pláču, když mě bolí bříško, než se vyčůrám a vykakám. Neboj se. Můj pláč nemusí hned znamenat, že je něco v nepořádku. Jen mě prosím obejmi, pohoupej a řekni mi, jak moc mě miluješ.
Neboj se, maminko, brzy si zvyknu a rychle se to všechno naučím.
Potřebuji jen cítit Tvou blízkost, proto mě prosím neodkládej do postýlky. Drž mě u sebe, ať cítím Tvou vůni, slyším Tvoje srdíčko. Šeptej mi do ouška, ať slyším Tvůj krásný hlas. Potom vím, že jsem v bezpečí tady, na světě.
U Tebe v bříšku jsem se mohl hýbat, kopat nožičkami a cucat si ručičku. Tady mi to nějak nejde. Trochu mě svědí tělíčko. V bříšku bylo taky pořád hezky teplo. Tady mi je docela chladno. Nejlíp mi je u Tebe, v těsné blízkosti, jsi tak teploučká a voňavá.
Buď prosím se mnou u všech vyšetření, která v porodnici mám podstoupit. Cizí doteky se mi nelíbí. Když mi mačkají patičku, aby vymáčkly krev na testy, moc pláču. Proč Ti ta paní říká, že to nebolí? To víš, maminko, že to bolí, podívej, vždyť už mám patičku celou fialovou. Ale když jsi tu maminko se mnou, zvládnu to všechno mnohem líp.
Maminko, neposlouchej prosím tu paní, co tady uklízí, když Ti říká: „Hlavně si ho nedávejte do postele, to si pak zvykne a je konec!“ Víš přeci, že je nám oběma nejlíp takhle spolu.