Překotný porod po třídenním porodu překvapí

Při prvním porodu si zažila své. Strašení, vyvolávání, dlouhé monitory. Po neustávajících intenzivních kontrakcích, které trvaly více než 24 hodin, dostala návrh na zastavení porodu, který naštěstí odmítla, a tím svou dceru pravděpodobně zachránila. Nedovolili jí pohybovat se. Ji, ženu, která je ve svém životě tak aktivní, jezdí na koni, upoutali k lůžku, kde měla jediný úkol – porodit. Císaře odmítla a přistoupila k roztahování děložního hrdla ručně. Rozřezané břicho pro ni byla ta horší varianta. Omdlela.

Zbytek zná jen z vyprávění manžela… nástřih, řízené tlačení, mačkání na břicho… Po více než 30 h zahlédla bezvládné nafialovělé tělíčko. Bonding neproběhl, protože si o něj neřekla předem. Celý příběh o jejím nelehkém porodu najdete ve FB skupině „Porodní příběhy“.

„I přes nelehký start je naše dcera děsná pohodářka, krásně spinká i baští, a když slaví první narozeniny, je mi jasné, že sourozenec bude! Ale napřed se pouštím do studia a čerpání těch správných informací, což mi zabere něco přes rok…“

Úžasná a silná žena, kterou v porodnici označili za „nepřizpůsobivou matku, která všechno odmítá“, popisuje, jak prožila svůj druhý porod:

Než přijde druhé miminko

Těhotenství přichází hned, ale místo radosti to týden rozdýchávám a jediné, na co dokážu myslet, je, že v porodnici mě nikdo neuvidí, pokud to nebude nezbytně nutné. Tentokrát mi není ani tak strašně zle, TP vychází na dceřiny třetí narozeniny a vše se jeví tak strašně dokonale, že to nemůže vyjít. Cítím to v kostech.

K Dr. jsem také nechvátala, nechala jsem to až na 10. tt a místo radosti přichází info, že jde o ZT (zamlklé těhotenství). Nějak jsem to tušila a kupodivu mě to ani nerozhodí. Jediné, co vím, že nechci pod narkózu. Konzultuji to se svojí PA, zkouším bylinky a různé „alternativní“ postupy, ale mé tělo na nic nereaguje. Tak holt nástup do nemocnice. Vše mi dochází až po probuzení z narkózy. Asi další životní zkušenost, co jsem si potřebovala prožít.

Po dvou měsících otěhotním znovu, ale jen na chvilku. Vzhledem k tomu, že k tomu dospělo tělo samo, beru to jako fakt a jsem s tím maximálně ztotožněná. Příště už to vyjde… Vím to.

Tentokrát to vyjde

Přichází do mého života další mimi – spoustu vyšetření vynechávám, jsem absolutně v klidu, chodím na předporodní kurz a čerpám info, co by se mohlo hodit.

Nakonec ustupuji od domácího porodu, protože manžel se o nás po minulé zkušenosti hodně bojí. Ale shodujeme se na ambulantním porodu, soukromé PA (porodní asistentky) a pobytu v nemocnici před i po porodu jen po dobu nezbytně nutnou. Myslím si, že jsem dostatečně informovaná a nic mě nemůže překvapit.

Závěr těhotenství

Od 36. tt mám opět u Dr. vyšší tlak, ale tentokrát jsem neoblomná. Píše mi do průkazky, že tlak měřím doma, kde hodnoty jsou OK, a nechává mě žít. Do nemocnice jdu na první kontrolu až 40 + 2. Bohužel při setkání s Dr. mám tlak úplně šílený, ale jsou vstřícní. Několikrát mi ho přeměřují a je to spíš horší než lepší, jsem ve stresu a tlak neklesá.

Samozřejmě mě chtějí hospitalizovat a porod vyvolat. Nejradši bych podepsala revers a zmizela. Opět volám své PA a volím kompromis – nechám se teda hospitalizovat a měřit tlak, ale pokud budou hodnoty OK, s ukončením těhotenství nesouhlasím.

Ptají se mě, proč se tak moc bráním vyvolávanému porodu, vysvětluji jim to, chápou mé důvody. Je víkend a slouží moc milá Dr., která mi tenhle postup schvaluje. Celé dva dny mám i štěstí na sestřičku, která je též na mojí straně, a pokud naměří šílené číslo, nepíše to do papírů a přijde o půl hodiny později. Jsem jim neskutečně vděčná. Jen se vždy optají, jestli jsem si to nerozmyslela, já jim zopakuji, že vím, že jsem „po termínu“, mám hraniční hodnoty tlaku, ale zatím se miminko narodit nerozhodlo. Respektují to.

Je pondělí ráno, čeká mě primářská vizita. Sestra, kterou jsem zatím neviděla, hlásí primáři, že „paní je hospitalizovaná od pátku, ale vytrvale odmítá vyvolání“. Koukne do papíru, řekne, že tlak je hraniční, ale když chci počkat, že není problém, pokud tlak nepoleze nahoru. Sice je vidět, co si o mě myslí, ale chová se profesionálně. Ufff, takhle v klidu jsem to teda nečekala.

Zhruba kolem 14 h cítím lupnutí a už mi teče po noze čirá plodová voda. Nechám odtéct to největší množství a jdu se teda přiznat, že už se to někam hnulo.

Naženou mě na sál na monitor a hlásí otevření na prst. Navrhují oxytocin, odmítám. Kontrakce žádné, posílají mě na pokoj a že do rána určitě neporodím. Mám pozitivní gbs (streptokoková infekce) a nakonec jsem jim odsouhlasila podání atb. (antibiotik), přestože jsem to původně chtěla též odmítnout.

Nečekaná rychlost

Je 18.30, asi na mě s těmi atb. zapomněli, ale dobrovolně se připomínat nebudu. Asi jsem si je myšlenkou přivolala, o 15 min. později přichází sestra s atb., dokapou a přichází první náznak kontrakce.

Když mi odpojuje kapačku, ptám se na sloužící personál. Dozvídám se jméno Dr., kterého jsem tam za žádnou cenu nechtěla. Popadá mě hysterie a sestra mě uklidňuje a ujišťuje, že zařídí, aby u porodu nebyl, ale že s ním slouží starší zkušená PA (další osoba, kterou jsem za žádnou cenu nechtěla!). Tím mě chtěla uklidnit, ale vynervovala mě ještě víc, což už jsem jí neměla odvahu přiznat, protože byla fakt milá a snažila se mě chápat.

Domlouváme se, že v klidu zůstanu na pokoji, a kdybych něco potřebovala, dojdu na sál. Volám manželovi, že už to asi fakt vypuklo, ale v podstatě se nic moc neděje. Pokouším se uklidnit a soustředit na miminko.

Je 19.15 a měla jsem zhruba čtyři kontrakce. Domlouváme se, že předá starší dceru k babičce a dorazí. Potom v klidu zavolám své PA, času je fakt dost. Miluju teplou vodu, a tak zalézám do sprchy, koukám na mobil, 19.40. Vysvětluju miminku, že noční směna mě nenadchla a že to musíme nějak vymyslet, abychom se s nimi potkaly co nejmíň.

Nečekala jsem, že mě poslechne doslova.

V horké vodě se zkracuje interval na tři minuty. Říkám si, že to bude náročných pár hodin, ale kontrakcí je přesně pět a pak už najely ty v kuse. Hrabu se z vody pro mobil, musím si přece zavolat podporu, ale nejde to. Vracím ho zpět na umyvadlo, sebe do vody a měním polohy, jak potřebuji, nevnímám okolí. Je mi jasné, že i kdybych PA zvládla zavolat, stejně už to nestihne, cítím, jak miminko klesá níž a níž a za chvíli bude s námi. Doufám, že dorazí aspoň tatínek.

Zvažuju přesun na sál, nebo aspoň zazvonit na sestru, ale jsem na ně sama, nechce si mi do toho, ještě chviličku počkám. Vtom přichází sestra sama od sebe, zkontrolovat, jak na tom jsem. Zvažuje, že mě už nechá, ať porodím na pokoji, což by se mi fakt líbilo. Nakonec se běží poradit na sál, ale ti nesouhlasí a přesouvají mě tam.

Koukám na hodiny, je 20.10, stojím opřená o lůžko a diskutuji se sloužící PA, že si opravdu nelehnu, tou dobou dorazí i manžel. Když už cítím, že by malá mohla spadnout na zem, sedám si a najednou, ani nevím jak, ležím. Ještě zvažují monitor (přece nemůžu porodit bez záznamu, ale to jim říkám, že se nestíhá), upozorním PA, že si nepřeju nástřih, ale mám smůlu.

Bez mé jediné snahy, tělo tlačí samo, je ve 20.20 dcera na světě.

Ihned jde ke mně a vítáme se, po pár minutách je venku placenta i bez umělého oxytocinu. Ten jsem odmítla (ale dali mi max. 45minut), kontroluju dotepání pupečníku a souhlasím s přestřižením.

Krásný nekonečný bonding

Celé dvě hodiny nás nikdo neruší, jsme v přítmí a můžeme se v klidu seznámit. Dcera je po celou dobu neskutečně klidná a usmívá se. Po necelých dvou hodinách sama odcházím na pokoj, miminko nese tatínek.

Po vysprchování zalézáme opět do postele a tulíme se. Konečně se přisaje a vydrží jí to s přestávkami dalších 24 h. Užíváme si první společné chvilky, a tak by to mělo být. Jsem neskutečně vděčná, že i já to mám šanci zažít tak, jak to příroda zařídila.

Přestože jsem chtěla hned ráno odejít, zůstáváme, protože se z krve potvrdila streptokoková infekce, budou jí 48 h kontrolovat teplotu a tep. Je v pořádku.

Mám ji nonstop u sebe v posteli a krom uklízeček mi na to nikdo nic neřekne. Neřeším je. Po dvou dnech mě slušně požádají, zda by mohla být na dětskou primářskou vizitu ve své postýlce, nemám s tím problém, vše je o domluvě.

Myslela jsem si, že jsem se na porod řádně připravila, ale dcera mi asi potřebovala doplnit vzdělání – překotný porod jsem totiž vynechala.

Nenapadlo mě, že po třídenním porodu by se mi to mohlo stát…

 


Porodní příběh, který předcházel tomuto, si můžete přečíst ve FB skupině
„Porodní příběhy“.

Do skupiny vstupte TUDY:

Díky svým třem dětem jsem našla cestu k empatickému vnímání dětské duše a s důvěrou čerpám z napojení na svou intuici. Podporuji ženy v přirozeném porodu po předchozím císařském řezu, v raném poporodním období, v empatickém vnímání dětské duše, kojení a radostném mateřství. Jsem poradkyní přirozeného kojení. Můj osobní příběh najdete zde >>
Komentáře
  • Rubriky
  • Instagram