První porod skončil úplně jinak, než jsem chtěla

Ahoj, milé ženy,
Ráda se s vámi podělím o svůj porodní příběh:

Začíná v roce 2011, kdy jsem se vydala jednoho únorového odpoledne rodit do jedné menší porodnice, kterou jsem vybrala právě proto, že byla tak zvaně rodinná a byla nedaleko našeho bydliště. Nic víc jsem o ní nezjišťovala, stejně tak o porodu obecně. Měla jsem za to, že přijedu a porodím pod citlivým dohledem odborníků. Byl pátek večer. Měla jsem dobrou náladu a na tuto událost jsem se těšila. Do porodnice jsem dorazila s pravidelnými kontrakcemi.

Na příjmu mě napojí na monitor a najednou ty různé otázky, zda děda nemá vážné nemoci apod. Samo sebou není úplně optimální nad něčím takovým přemýšlet při pravidelných stazích, ale jsem mladá a plná elánu. Jdu do sprchy. Přichází sestra, aby mě oholila, pak polévají rodidla něčím štiplavým, doktor vyšetřuje, klystýr. Už je mi nějak divně, jsem pořád nahá mezi sprchou a vyšetřovacím lehátkem, je mi trochu zima, světlo je ostré a studené.

Celý proces se nějak zastavuje… zase doktor, najednou cítím, jak mi po nohou stéká něco teplého, prý píchli jsme vám vodu. Přemisťuji se na pokoj, konečně je teplo, zachumlám se do peřiny. Slyším radu PA, ať vstanu a chodím. Nechce se mi. Jsem ráda, že ležím a že je teplo, stahy začínají být hodně bolestivé. Přece jenom občas vstanu a pohybuji se. Pak už si pamatuji porodní sál, umělý oxytocin, připojení na monitor, pak padající ozvy, utz, dítě zamotané do pupeční šňůry, sekce v celkové narkóze.

Dcera je na světě v 1.50 po půlnoci. Já se proberu v noci, vedle mě sedí máma, která jinak byla celou dobu na chodbě, aby mi řekla, že je vše v pořádku. Jsem šťastná.

Dcerku přinesou jen ukázat, poprvé přiloží až za pár hodin. Všechno bolí, ale nevadí, zachránili nás, sama bych neporodila. To slyším opakovaně v průběhu pobytu v porodnici.

Sestry mě učí zacházet s vlastním dítětem, dokrmují UM a cukrovou vodou, protože dcera je velká (4450 g), a veškerá vyšetření se provádějí bez mé účasti. Odcházíme po týdnu.

Jsem šťastná, ale tak nějak absolutně bez sil a trvá to ještě dlouho, než se dostanu do formy. Ale kojení se doma rozbíhá a dceru zbožňuju. A bezpečně vím, že nás zachránili. Proto SC vůbec neřeším. A to je v ten moment úplně dobře. 🙂

Podruhé těhotná

Jsem podruhé těhotná, na dítě se těšíme. Je přelom 2013/2014 a jdu na zajímavou přednášku porodní asistentky, která roky pracovala v porodnici a teď dělá soukromou přípravu žen k porodu.

Do porodnic nedoprovází, chce si odpočinout od boje. „Od čeho, od jakého boje?“ ptám se sama sebe a zároveň porodní asistentky. A dozvídám se o tom všem. Zásahy, které narušují porod, vedou k sekci a jsou zbytečné. Poprvé se dívám na svoji zkušenost jinak, jsem otřesená a naštvaná.

Nicméně neuvažuji o přirozeném porodu, hluboce ve mně sedí přesvědčení, že sama neporodím. Poslední trimestr se věnuji přípravě na přijetí císařského řezu, který je tentokrát v částečné analgezii.

Slyším a vidím své dítě hned po porodu, bez bondingu, ale zatímco mě šijí, na chvilku přiloží syna tvářičkou k mojí tváři. Taková zdánlivě maličkost, ale hřeje mě to do teď. Zotavuji se celkově rychleji a jsem mnohem veselejší než po první sekci. Vím ale, že už další podobnou operaci nechci.

Semínko naděje

Je červen 2017 a mám před sebou pozitivní test. Jsem ráda, třetí dítko. Zároveň mě ale zmáhá úzkost z pomyšlení na třetí SC a na to zotavování se. Proto jsem první měsíce taková nejistá, dítě uvnitř sebe miluji, ale nevím, jak naložit s vlastní úzkostí.

Teď už si přesně nevzpomenu, odkud to přišlo, ale mám informaci, že po sekcích se dá rodit přirozeně. Slyšela jsem o tom už dřív, ale teď mě napadlo, že se to týká i mě!!! Že i já to můžu zkusit.

Takže se do mě zaselo semínko naděje, dlouho z toho ale bylo jen semínko. Gynekoložka mi v tomto směru moc neporadila, že doporučuje vzhledem k riziku ruptury další sekci. Teď už ale vím, že to je jen jeden z pohledů. Čtu články, procházím diskuze, dostávám se do skupiny HBAC VBAC CZ, na festivalu Cesta Ženy matky se seznamuji se svojí budoucí dulou, která nepochybuje o vaginálním porodu.

Dostávají se ke mně knihy M. Odenta, čtu také Hypnoporod a Aby porod nebolel. Jsem nadšená, otevírá se přede mnou nový svět. Zbavuji se svých strachů, zpracovávám předchozí porody.

Obešla jsem plzeňské porodnice, zda mi umožní přirozený porod. Nepochodila jsem. Po návštěvě oné rodinné porodnice jsem se z jednání s primářem ještě týden dávala dohromady.

Hlavní ale je, že jsem jednoho dne dostala tip na chebskou porodnici. Okamžitě jsem věděla, že je to ono, je to moje!!! Hned jsem volala a domluvila si konzultaci, pak jsem tam zajela ještě dvakrát. Nemusela jsem, ale prostě se mi chtělo zase se vidět s těmi lidmi a nacítit se na místo, kde budu rodit.

Třetí porod

Samotný porod začal hned po půlnoci 8. 3. a skončil před další půlnocí 8. 3. v 23.41. V noci začaly kontrakce a věděla jsem, že poslíčci to nejsou. Při prvních kontrakcích tahal a pálil pravý konec jizvy, což mě malinko znervózňovalo, a tak jsem ve tři v noci volala dulu. Ta mě uklidnila, že pokud jizva bolí jen tak na konci, není se čeho bát, a doporučila mi lehnout si.

Takže jsem ještě pospávala až do šesti a nepravidelné kontrakce jsem prodýchávala, docela se mi dařilo být u toho uvolněná. Ráno jsem vyprovodila dceru do školy, sehnali jsme odvoz do Chebu a domluvili jsme s dulou hodinu, kdy odjíždíme.

Před 12 už jsme byli na místě. Jelikož jsem plně důvěřovala personálu, nevadilo mi přijet tam dřív než na poslední chvíli. Papíry jsem měla předvyplněné, takže vstupní monitor proběhl v klidu, podepsala jsem souhlasy a jiné formality a odebrali jsme se s dulou do pokoje první doby porodní.

Byl slunečný den. Místní vrchní sestra (PA) mi uvařila čaj z maliníku. Na pokoji byl míč, vak a postel, naproti sprcha. Bylo teplo a panovala klidná atmosféra, a tak jsem se ptala duly, na půl vážně vzpomínajíc na svůj první porod: „No a takhle v klidu se rodí?“ Že prý jo, že čas je jen pro nás.

Ukázalo se, že nejlépe je mi ve sprše, kde jsem strávila hodiny s přestávkami na polévku, na odpočinek a masáž od duly na lůžku. Ve sprše byly kontrakce přinejmenším dvakrát méně bolestivé než na suchu. Bolesti se mi postupně přestěhovaly z podbřišku do kříže a do zad a aspoň z hlediska starosti o jizvu to bylo dobré, vůbec jsem ji totiž neřešila. 🙂

Dula mi každou kontrakci rozmasírovala kříž, plus dýchání a otevření se na osm prstů proběhlo naprosto v pohodě. Pak jsem se přemístila do porodního bazénku, který jsem chtěla hned, jak jsem se dozvěděla, že tu ta možnost je. Byly to hezky strávené hodiny, ale v určitý moment se celý proces zastavil kvůli tomu, že nepraskala voda. Tento stav trval několik hodin, kontrakce byly velmi časté, mohutné a už se nedařilo se uvolnit dýcháním a ani nijak jinak.

V průběhu těch pár hodin se mi honilo hlavou, zda požádat o dirupci. Pomýšlela jsem na další sekci, protože mi to připadalo nekonečné. Dula provedla techniku s rebozem, aby se děťátko vrátilo výš do břicha a aby se lépe naštelovalo. Následně po několikeré změně poloh voda přece jen odešla! To byla úleva. Kontrakce byly stále mohutné, ale zase se daly prodýchávat a zvládat.

„Tak, a teď zavolej miminko,“ slyším povídat dulu. A tak volám, nahlas, a prodýchávám, možná půl hodiny a pak už cítím, že se blíží finále. Jdu do bazénku, kam v 23.41 vyklouzne naše milovaná Taisa, skoro 24 hodiny od první kontrakce.

Z toho 12 hodin v porodnici, kde mě bezvadný porodní tým po celou dobu podporuje. Ani jedna nabídka nějakého zásahu nebo vyslovení pochybnosti, že to zvládnu, maximálně možný přátelský přístup. Moje úžasná dula mi byla velkou oporou, a to, že to skončilo tak báječně, je díky její podpoře. Dvě hodiny po porodu jsem přestřihla pupečník, porodila placentu a ještě než jsem se odebrala na oddělení šestinedělí, dostala jsem z kousíčku placenty a ovoce koktejl.

S Taisinkou jsme od začátku spolu, po přestřižení pupečníku ji jen zvážili, zbytek vyšetření proběhl další dny vždy v mé přítomnosti a přímo na pokoji, takže jsme po umístění na šestinedělí už nikam necestovaly.

Po třech dnech jsme odjeli domů a odvezli jsme si ten nejkrásnější zážitek, který stojí za všechny poklady světa.

❤

Rozhovor s Mášou si můžete přečíst TADY.