Porodní příběh Hanky a Zachyho

První syn se narodil sekcí. Tehdá, jako vyděšená prvorodička, jsem s diagnózou „konec pánevní“ ani nezvažovala vaginální porod. Celá „ta věc s dítětem“ byla pro mě dost strašák.

Když jsem byla po dvou letech znovu těhotná a všemi novými zkušenostmi opracovaná do, naštěstí, poněkud mateřštější formy, velmi jsem doufala, že druhý porod budu mít příležitost zvládnout přirozeně. S dvouleťákem po boku jsem si užívala v těhotenství místy perných chvil a těšila se na druhé miminko, jak zužitkuju všechny nabyté poznatky a mnohem víc si všechno užiju, když nebudu tak vyplašená.

Asi tak ve dvanáctém týdnu jsem se ptala svého gynekologa, co mi řekne o možnosti vaginálního porodu po sekci. Doktor nahodil takový svrchovaný úsměv a zeptal se mě, zda bych to dítě raději nechtěla ještě chvíli nosit, než začnu myslet na porod. Aha, tak u odborníka jsem nepochodila, tak to zas budu muset hledat informace po těch internetech…

Když jsem se zorientovala v problematice, rozhodla jsem se rodit v ostravské Fakultní nemocnici. Jednak to máme z domu, co by kamenem dohodil, jednak tam prý mají být vstřícní k VBAC (přirozený porod po císařském řezu), ač na prohlídce předvedli víceméně průměrný „hpnp“ (FB – facebooková recesistická skupina Hnutí pro nepřirozený porod) přístup s oranžovým křeslem jako středobodem všeho dění.

Vzhledem k mému členství v mnoha tematických FB skupinkách jsem úspěšně sbírala různé k porodu užitečné vědomosti, a tak nějak jsem nabyla silného přesvědčení, že to prostě tentokrát všechno klapne. Na FB zaznívaly rady, ať si opatřím dulu nebo PA. To jsem ale zprvu odmítala, protože moje máma (v důchodu) je bývala porodní asistentka (ovšem ta klasická z doby normalizace), a tak nějak jsem měla pocit, že by ji velice ranilo, kdybych si k porodu vzala někoho jiného stejné profese.

Moje máma se s blížícím se datem porodu dávala čím dál hlasitěji slyšet, že pokoušet se porodit přirozeně po císaři je holý nerozum, hazardování se životy a zkrátka, vůbec mi v tomto směru nebyla oporou.

Nakonec jsem tedy naznala, že manžel mě sice zvládne podporovat fyzicky, ale na mentální úrovni bude třeba v hodině H skutečně spíše ženský element, a tak jsem si na poslední chvíli sehnala dulu.

S prvorozeným mi praskla voda 38+3, takže od podobného týdne jsem byla připravená, že už jistě brzy s miminkem skočíme na věc.

Plůdě bylo hlavou dolů, juch! Ale nic se nedělo. Další týden pryč. Už by bylo na čase. Co miminku ještě chybí? Možná dokončit resty. Došila jsem sadu polštářků. Uklidila doma kde co. Už i na jméně jsme se s manželem usnesli. Můj favorit sice neprošel, ale konsensus byl. A nic.

Dula se vrátila z výjezdu, během kterého jsme měli za úkol, pokud možno, neporodit. Stejně nic.

Gynekolog mě odeslal do převzetí do péče porodnice. Tam se okamžitě hlásili, že by teda už rádi vyvolávali. Předesílám jim, že nechci, ale abych nedělala dusno, dávám jim naději, že si o tom povíme po termínu, tzn. po víkendu. Do té doby totiž už určitě porodím.

V noci mi trochu tvrdne břicho! Hurá! A… nic.

Na pondělní kontrole vyvolání odmítám, mladý doktor ihned pečlivě plní úkol svěřený svým chlebodárcem a řádně mě straší, co všechno patologického se ve mně po TP okamžitě začne dít. Trvám ale na tom, že vyvolávat nebudeme, to raději pojďme naplánovat za dva týdny císaře. Cha cha, na to určitě přece nedojde, uklidňuju sama sebe. Doktor se tváří lehce pochybovačně a domlouváme další kontroly.

Během celého týdne se valím jak sud a už nemůžu ani spát, ani dýchat, ani normálně myslet. Nechtěla jsem nic urychlovat, ale o víkendu jsme pak aspoň zintenzivnili procházky, s manželem dokonce ze zoufalství podnikli tragikomický pokus o sex. Nic.

Namíchala jsem si kořeněný nápoj, k ničemu. Týden po termínu – a prostě nic, ani poslíček. Tak co jako je? Vyvolávat fakt nechci.

Zdravotnictví máme, co se týče operativních zákroků v případě nějakého průšvihu, podle mě na špičkové úrovni, ale nechat doktory fušovat do nějakého přirozeného procesu si prostě říká o malér. Ale přece není ještě vše ztraceno, do konce normálního těhotenství je přece ještě fůra času!

Ale ouha, v pondělí na poradně zjišťuju, že císaře je potřeba naplánovat nejpozději na 41+4 (středa), protože čtvrtek je plný, pátek mají sanitární den, na víkend se nic neplánuje a po víkendu už by všichni v okruhu 500 metrů od fakultky zemřeli na otravu mou plodovou vodou.

Aha, no, tak mě přešel humor, protože jsem začala tušit, že budu snad fakt muset opět pod nůž! A nástup do porodnice k příjmu již následující den, zákrok pak prý další ráno! Z porodnice odcházím v slzách, přemítám, co dál. Volám dule, co jsem se dozvěděla. Říkám jí i sobě, že na císaře nenastoupím. Budu čekat a pak pojedu rodit jinam. Třeba do Karviné. Ovšem právě tam umřela na rupturu dělohy teta, tak to tam má pro nás, v rodině, poněkud smutný příznak… No co naplat, prostě císař nebude, to musím ustát. Miminko ví, co dělá.

Manžel byl starostlivý a poučen všemi moudry, která jsem do něj statečně hustila během těhotenství, mě podporoval ve vyčkávání. Zato moje máma začala totálně vyšilovat. Chápu, že to neměla lehké, ve svém zaměstnání vzhledem k době a situaci zažila určitě horory. Navíc ta nešťastná karvinská teta… Jenže to bylo před třiceti lety!

Nicméně takový stres, jaký mi máma působila, to bylo opravdu silné kafe. Měla jsem už i tak stísňující pocit, že jsem úplně k ničemu, že to dítě nechce ven. Celý zbytek pondělka jsem byla úplně marná, na procházce venku jsem se při čtení jakési dojemné pohádky o jabloni nakonec i před synem složila a prostě na pařezu hlasitě rozbrečela. Můj sladký zmatený dvouletý blonďáček mi přišel říct: „Maminko, promiň.“

Zvídavé telefonáty a smsky známých pátrající po tom, zda již máme miminko venku, jsem dosud v klidu odbavovala, ale když mi matka brečela uraženě do telefonu, to mě fakt rozbíjelo. Dělám zřejmě všechno, abych ji jen trápila…

A tak jsem se večer rozhodla, že teda v úterý ráno nastoupím a miminko si nechám zase vyndat. Ne kvůli matce, ale kvůli samotnému miminku. Bůhví, co je ve mně porouchané, že se první dítě neotočilo, třeba i to druhé, ze stejného důvodu, nějak nemůže ven. A ten stres mu určitě neprospívá. Píšu to dule.

V úterý ráno se u nás neohlášeně najednou zjevila moje máma, možná mě chtěla za ruku dovést do porodnice, bůh ví. Chovala se fakt divně a ani jsme nechápali, co má vlastně v úmyslu, protože její poslední telefonát byl dost zlostný. Já jsem ji už v úplně zubožené náladě prostě musela ignorovat, jinak bych musela zas brečet a křičet. A to mi fakt přišlo zbytečné. Vždyť se chystám přivést na svět dítě, ne spáchat zločin!

Měla bych dodat, že i mě máma porodila akutním císařem, takže její zkušenosti, skutečně, nic moc veselého. Pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, že to ji neopravňuje k tomu, aby podkopávala moje rozhodnutí pokusit se porodit své dítě přirozeně! Vždyť se to nezakládá na nějakém mém postpubertálním rozmaru, ale na holém faktu, že jsem lidská samička a samičky prostě rodí mláďata!

No, už je to stejně jedno. Může být spokojená, císař bude. Muž tiše soptil, ale diplomaticky mlčel. Zpětně jsem zjistila, že máma tlačila i na něj, aby mě přemluvil. Nicméně máma, možná uklidněná tím, že jedu do porodnice, si nakonec hrála se starším synem a manžel mě mohl odvézt.

Pokorně jsem se tedy ubytovala. Odpoledne, během návštěv, jsme šli ještě s mužem a synem na procházku po nemocničním areálu, bylo slunečno a horko, přehnala se bouřka. Vzduch se vyčistil, vztek mě přešel, všechno se stane tak, jak má.

Když moji milí odcházeli, říká manžel ve výtahu: „Miminko naše, tak máš poslední šanci. A jestli to stihneš ještě dneska, pro mě za mě se klidně jmenuj i ten Zachariáš, jak si původně přála maminka.“ Dal mi pusu na břicho a odešli.

S drobnou nadějí jsem ještě vyšla schody do druhého patra pěšky, ale pochopitelně, žádný efekt…

Pak jsem na oddělení dostala školení o stahovacích punčochách, absolvovala sezení s anesteziologem, podepsala stoh informovaných souhlasů o rizicích všeho druhu a dostala píchanec na ředění krve a ještě jakousi piluli. Sestra mě chtěla oholit, ale řekla jsem si, že ten několik měsíců nekultivovaný prales raději pokácím sama. Beztak teď ani nemám nic lepšího na práci.

Ve sprše bylo fajn, akorát se mi podařilo parádně se dořezat. Krve jak z prasete, no nevadí, krvácení se podařilo utlumit, nicméně sestra mě pak poslala ještě jednou, prý to nebylo dost do hladka. Ok, na druhý pokus prý dobrý. A po sprše mi bylo dobře, ačkoliv byla ošklivá kachlíková a mírně olezlá, aspoň mi tam nelezl zvídavý dvouleťák.

Pak už jsem jen polehávala na pokoji, smířená se situací. Těšila jsem se na nového človíčka, však co – s prvním synem to šlo, kojení klapalo, trauma nemám, tak to císařem zvládneme i s druhorozeným. Pořídila jsem poslední selfíčko bříška s kopretinou, kterou mi utrhl syn odpoledne venku, a šla jsem spát.

Teda spíš jsem se jen o to snažila, na vedlejším lůžku dramaticky kontrahovala jiná paní, nakonec jí praskla voda a poslala mě oznámit to sestře. Tak jsem šla, paní pak odvezli rodit a na pokoji jsem zbyla sama.

Usnula jsem, bylo možná půl jedenácté. Zanedlouho mě probudil takový pocit… Co to je? Okamžitě jsem byla plně bdělá, protože mi došlo, že mi zřejmě praskla voda. Pode mnou louže. Aha, tak to bych měla asi zavolat muži a jít to říct zase sestře. Došla jsem tam, sestra začala hledat pomůcky na test, zda je to skutečně plodovka.

No ale než to našla, nebylo pochyb, protože jí na zem šplouchnul další litr. Usadila mě tedy na monitor. Byla jsem dost nervózní, zda se něco začne dít. Abych se uklidnila, jala jsem se zhluboka dýchat. Po chvíli jsem začala mít světélkující mžitky před očima. Aha, tak s tím dýcháním budu muset opatrně.

Na monitoru se začaly objevovat vlnky, já jsem necítila nic. Akorát se mi strašně chtělo na velkou. Že by čištění? Že bych fakt rodila? Svitla mi jiskřička naděje. Ale co ty léky, co mi dali? Co když mě teď akorát naženou na sál dřív a bude to akutní císař?

Dělalo se mi šoufl, ale pod pohrůžkou nutnosti nového záznamu se mi podařilo usedět 30 minut na monitoru, aniž bych si nadělala horem nebo spodem do noční košile. A začaly přicházet vlnky, no já snad fakt budu rodit!

Sestra mě propustila z křesla, ale informace, co bude dál, jsem se od ní nedočkala. Volala jsem muži, ať pro jistotu zavolá mojí máti, pokud s námi teda ještě mluví, ať přijede hlídat syna, kdyby něco. Mezi tím se začaly vlnky zintenzivňovat.

Přišel doktor a říká, že jestli jsem ta, co chtěla rodit přirozeně – že prý teda asi jdeme na to, jestli pořád chci. No jasně, že chci!

Tak jsem přešla na porodní pokoj a nechali mě v klidu tam. Trochu mi najednou zatrnulo, že je zase všechno jinak, že nebude řez. No dobrá, takže co teď?

Tadá, mám přece porodní plán! No vida. Takže zaprvé, je potřeba se uvolnit, nechat tělo konat. Vlnky příjemně sílily, tak jsem si stáhla do telefonu honem nějakou aplikaci na počítání kontrakcí, abych nějak analyzovala situaci. Překvapilo mě, že jsou celkem časté a se zvyšující se sílou jsem měla radost, že se něco skutečně děje.

Není to bolest, ale proces. Myslela jsem na parníček, co má syn jako puzzle, jak vyplouvá na modrý oceán. Uděláme místo pro miminko, parníčku, pluj.

V mezičase jsem volala muži, že teda asi fakt rodím, ať předá vnoučka babičce. Volala jsem i dule, že tady máme nečekaný zvrat, ale že netuším, v jaké jsem fázi, že se ještě asi ozvu, ať ji zbytečně netahám v noci z postele, beztak mě čeká X hodin, než se mé neposkvrněné porodní cesty připraví.

Přijel muž. Zkoušela jsem si najít nějakou polohu. Plánovala jsem dřep nebo být na čtyřech, ale to mi nebylo pohodlné. Žíněnka taky ne. Sprcha mě nějak nepřitahovala. A pak kontrakce zesílily. Fuuu, potřebuju pevný bod, tak beru na milost oranžové křeslo, o něj se opřu. Dýchala jsem, hučela jsem, parník zdolával vlny.

Najednou jsem byla zachvácena silou vlastního těla a cítila potřebu tlačit. Houkla jsem na muže, ať hned volá dule. Trochu jsem se zalekla toho, že moje tělo něco mocného koná a já teď už nemám absolutně nad ničím racionálně kontrolu.

Myslela jsem jedině na to, že jen nesmím ničemu bránit, tělo ví, co dělá. Dula přijela, mohly být tak 4 ráno. Chtěla mě pohladit po zádech, ale slyšela jsem se volat: „Nesahat!“ Potřebovala jsem jen její přítomnost, to mě uklidňovalo. Jinak se všechno dělo samo.

Slyšela jsem se dělat pozoruhodné zvuky, jakési „hen hen hen hen“, jako když startuje motorka. Porodní asistentky mi udílely různé rady. Na křesle jsem zkoušela několik pozic, ale nebylo to pořád ono.

Bála jsem se toho, že mě chtějí dostat na záda a použít nějaké nástroje. Moc mi nepomáhalo ani jejich „Přestaňte konečně mrčet a začněte tlačit!“

Na dule jsem ovšem viděla, že je vše ok, že se nemám nechat rozhodit a moje vlastní tempo bude fajn. Manžel mi podával pití, jeho ruka byla moje útěcha ve chvílích, kdy jsem ztrácela dech. Místností pořád duněly ozvy miminka, ten zvuk mi zněl v uších ještě celý další den.

Nakonec jsem se položila i na ty záda, nevěděla jsem už nic rozumnějšího a začala jsem být celá rozbolavělá. Porodní asistentky byly už velice netrpělivé, prý si to zbytečně prodlužuju. Tak určitě, kdo by si nepřál pobýt ještě pár hodin v kontrakcích, že? Zaznívaly rady jako: „Teď se pořádně naštvěte a zatlačte.“ Nechápala jsem, proč bych do svého porodu měla tahat nějaké negativní pocity jako naštvání se.

Nicméně bolest sílila a já osel jsem začala trochu panikařit a začala jsem se pokoušet opravdu tlačit. To byla chyba, miminko se nějak ne a ne prodrat posledním úsekem cesty. Najednou zvoní budík! Aha, manžel by teď vstával do práce, je šest ráno. Svítá.

Je mi proveden nástřih, protože bolest prořezávající se hlavičky se nedá vydržet. 6:07 – přichází na svět čtyřkilový Zachariáš Chalupa. Je nádherný, veliký a krásně se přisává. Jsem slabá. Netuším, za jak dlouho muž stříhá pupečník. Poněkud nešetrně ze mě vytáhnou placentu.

Všímám si, že ležím v kaluži krve. Jsem slabá jak moucha a najednou kolem mě běhá plno personálu. Honem ultrazvuk, jestli nepraskla jizva. Říkám, že si potřebuju jen aspoň chvíli odpočinout, ať naberu dech. „Ale my si myslíme něco jiného,“ říká doktor.

Nicméně jizva je v pořádku, na řadě je šití. Ptám se, kolik stehů, protože mám pocit, že tam doktorka štupuje už i všem v místnosti ponožky. Dostávám prazvláštní odpověď, že se to nedá říct, protože je to 3D. Aha. Nevím, jak reagovat.

Miminko má mezitím u sebe manžel a ten pohled na ně dva, na ten kontrast velkého a malého muže, naštěstí zaplaší všechnu bolest a jiné informace už nepotřebuju. Já jsem to dokázala!

Zpětně si vyčítám, že nenechat se rozhodit, možná by porod trval ještě o něco déle, ale nebylo by potřeba těch nůžek. Myslím, že prostě tělo má své tempo a neměla jsem se pokoušet to nějak vyřešit vůlí.

V důsledku následné ztráty krve jsem pak dost omdlívala, na druhý den jsem svolila k transfuzi, ale i tak jsem nebyla schopná vstát z postele. To bohužel miminku zkomplikovalo start do života, protože dětské oddělení předvedlo učebnicový separační program.

Po porodu jsem měla pocit, že bych měla brečet dojetím, a překvapilo mě, že se mi žádné slzy do očí nedraly. Pěkně jsem si pak ale pobrečela na tom šestinedělí, protože jsem nemohla mít Zášu u sebe a prostě všechno šlo na levačku. Kromě toho, že miminku nevyndali preventivně slepé střevo, absolvovalo kvůli zvýšené teplotě, váhovému úbytku a plačtivosti snad všechna dostupná vyšetření (několik odběrů, sono mozku, srdce i neurologii).

Naštěstí se nenašla žádná závada a domů nás pustili sice o den později, než je běžné, ale pustili. A doma už bylo vše v naprostém pořádku. O radostech na šestinedělí a dětských sestrách bych mohla napsat další román, zvažuji formu stížnosti, ať si počte taky někdo na ředitelství.

Děkuji všem ve skupině VBAC HBAC (FB skupina) za poučné porodní příběhy, moc mi pomohly.

Kdo dočetl až sem, díky za pozornost a přirozeným porodům a úžasné moci ženského těla zdar!