*Ruptura dělohy je sice vzácná, ale vážná komplikace. Jedná se o prasknutí děložní stěny v důsledku děložních stahů, ke kterému může dojít právě v místě jizvy po předchozím císařském řezu. K ruptuře ale může dojít i na děloze, která nikdy dříve žádný operativní zásah neprodělala.

Tato žena se rozhodla podělit se o svůj porodní příběh.

Dočtete se v něm, jak to vypadá, když během přirozeného porodu začne probíhat ruptura dělohy, a co se děje pak…

Příběh první

Při prvním těhotenství před třemi lety jsem se těšila na klidný a přirozený porod, buď doma, nebo v nějaké přátelské porodnici. Po fyzicky i psychicky vyčerpávajících třech dnech kontrakcí, které oscilovaly mezi třemi a osmi minutami, jsem nakonec dceru přivedla na svět císařským řezem.

Zpětně tuším, že to tak nemuselo být, kdybych vedle sebe bývala měla někoho, kdo by mě podpořil v tom, že i takový scénář je možný, i když ne zrovna obvyklý, a kdybych měla doprovod, který by vhodným polohováním umožnil miminku dostat se do lepší porodní pozice. Další kapitolou byla chybějící kontinuita porodní péče mezi domovem a porodnicí poté, co tam se mnou moje domácí porodní asistentka (PA) nemohla jet.

Pokus o VBAC

Když jsem o dva roky později znovu otěhotněla, měla jsem velkou radost a rozhodla se, že tentokrát si vytvořím lepší podmínky a znovu se pokusím, abych porodem prošla přirozeně. Z prvního těhotenství jsem ještě měla v hlavě spoustu praktických informací, ale daleko víc ve mně převládala chuť tolik nenahlížet na sebe a miminko rozumem, ale vytvořit si prostředí, kde se budu moct cítit opravdu bezpečně, odevzdat se a umožnit si být co nejhlouběji sama se sebou, svým dítětem a partnerem.

Našla jsem si zkušenou PA, která sama VBAC/HBAC* (Home Birth After Caesarean – domácí porod po předchozím císařském řezu) osobně prožila, a dulu. S oběma jsem se cítila dobře a napojeně. Registrovala jsem se v přátelských porodnicích, našla si fajn a podpůrného gynekologa. Celé těhotenství probíhalo příjemně a bez komplikací, jizva nebolela a byla dostatečně silná, vše nasvědčovalo tomu, že jsou podmínky pro VBAC příznivé.

Měla jsem podporu partnera i okolí a cítila se celou dobu jistá, klidná a připravená.

Den před termínem jsem se v šest ráno probudila s jemnými kontrakcemi po deseti minutách. Byla jsem ráda, že jsem se ještě v noci mohla vyspat a první hodinu nebo dvě jsem mezi kontrakcemi pospávala i dál, abych si odpočinula, co jen to jde. V poledne byly kontrakce po pěti minutách, od tří odpoledne po dvou až třech (aspoň tuším, povědomí o chronosu mě záhy opustilo :), odcházela zátka a pomalu i voda. V tu dobu u mě už byla PA i dula, každá dělala svůj díl činností. Jednou jsme dělali inverzní polohování, rebozo, občas změna polohy, partner i dula pomáhali během kontrakcí i při uvolnění mezi nimi. Vše probíhalo poměrně pozvolna, ale otevírala jsem se a porod pomalu, ale jistě postupoval.

Před osmou večer se PA začalo zdát, že ozvy během kontrakcí nejsou úplně v pořádku, měřila je pak častěji a zjistila, že hlavička miminka byla výš, než by měla v této fázi být. Tou dobou jsem měla pocit, že se nutně potřebuju vyčůrat, ale vůbec to nešlo. Jinak mě jizva nebolela, zpětně bych možná řekla, že jsem měla břicho obecně citlivější, ale těžko říct, jestli to nebylo i tím, že jsem za sebou měla hodiny častých a pravidelných kontrakcí. (Když mi dula během odpoledne dělala rebozo, bylo to pro mě extrémně bolestivé, daleko horší než cokoliv jiného, co jsem během porodu zažila. Zpětně jsme přemýšlely, jestli to mohl být taky jeden ze signálů.) Na břiše se mi objevila Brandlova rýha*.

* Brandlova rýha je viditelná hranice mezi svalovinou děložního těla a mezi dilatovaným dolním děložním segmentem, která se postupně posouvá směrem k pupku. (Roztočil, 2001; Čech 2006)

Věci začaly nabírat rychlý spád, v půl deváté volal muž sanitku a místo do Rakovníka jsme zamířili do Vinohradské porodnice, nejbližší volné, pět minut od nás. V tu chvíli jsem už byla prakticky otevřená a druhá porodní doba byla na dohled. Odjížděli jsme s tím, že je dost dobře možné, že jde o planý poplach, pokles ozev v kontrakcích není tak zásadní, boule na břiše může být způsobená jednoduše plným močovým měchýřem, který bude stačit vycévkovat (tím už PA nechtěla doma ztrácet čas) a přijedu tak akorát včas na to, abych porodila přirozeně.

V porodnici vyšetřeními tyto možnosti vyloučili. Ultrazvukem zjistili, že děloha na místě rýhy pomalu příčně povoluje a ve spodní části se tkáň hodně ztenčuje. Je to dost neskutečný pocit, dívat se na real-time záběry do hlubin vlastního břicha, sledovat, jak tam probíhají tyhle dramatické změny, a poslouchat doktory, jak si na obrazovce ukazují, co se ve mně děje. Během minut začala probíhat příprava na SC (Sectio caesarea – Císařský řez). Anestezioložka s růžovými vlasy mi provedla spinální analgezii, takže jsem mohla zůstat celou dobu při vědomí, a celou dobu mi popisovala, co budu cítit, co se právě děje a hladila mě ve vlasech, dávala mi krásnou a velmi lidskou podporu.

Když se syn narodil, po základním ošetření jsem ho dostala přiloženého v rámci možností kůži na kůži, pediatrička ho u mě několik minut držela na hrudi, pak šel na další hodinu na hruď mému muži, zatímco dokončovali moji operaci.

Plodová voda prý byla částečně zkalená, proto ty špatné ozvy, ale po narození bylo vše v pořádku, včetně Apgaru 9–10–10. Při rozříznutí dělohy se její zkřehlá tkáň ještě protrhla, takže jako rozpůlený míček zůstala držet dohromady na asi deseti centimetrech, dole byla velmi zeslabená a držela prý jen díky pobřišnici. Doktoři na sále odhadovali, že jsme měli maximálně desítky minut k dobru, než by děloha definitivně povolila. Chvíli zvažovali, jestli je děloha v takovém stavu, že by bylo nutné ji odebrat, nakonec se podařilo ji sešít.

https://www.slideshare.net/sandy21cent/uterine-rupture-all-you-need-to-know-72390899

Ještě krátce jsem se viděla se synem a mužem, ale první noc jsme strávili každý jinde, já na JIPu, syn na novorozeneckém a muž doma. Zlatý Rakovník, kde lze i po operaci být rovnou spolu, pokud mají volný nadstandard. Ale aspoň bylo možné, aby proběhnul bonding s mužem až do jedenácti do noci a od sedmi ráno už zase mohl být se synem na novorozeneckém, než jsem před polednem vstala a šli jsme na šestinedělí.

Z minula jsem už věděla, co je potřeba dělat, abychom dohnali to, že porod nešel přirozenou cestou. Dala jsem si syna kůži na kůži, po chvilce se krásně přisál a mohli jsme začít tulením dohánět, co jsme zameškali.

Když se na celý zážitek koukám zpětně, připadá mi neuvěřitelné, že moje zdravé a spokojené dítě nebylo daleko od toho, že by prostě nebylo. Hodně mě zasáhlo, že ze situace, kdy jsem si mohla dopřát s radostí otěhotnět, jak se mi s partnerem zachce, jsem se dostala k tomu, že nad možností dalšího těhotenství visí otazník, jestli se děloha časem zregeneruje dost na to, aby to zvládla, a já mohla mít svoje vysněné třetí (a třeba jednou i čtvrté) dítě. Každopádně by mě čekalo monitorované těhotenství a plánovaná sekce. Co to bude v praxi znamenat, se uvidí ještě časem podle hojení.

Jsem vděčná za to, že…

• Jsem moc ráda, že PA byla obezřetná a zaurgovala co nejrychlejší přesun do nemocnice, protože až s ultrazvukem bylo opravdu jisté, co se vlastně děje a co je potřeba podniknout. Všichni byli vstřícní, díky veselým a milým sanitářům byla cesta do porodnice snesitelná (PA říkala, že s nimi za svou praxi měla snad vždy jen negativní zkušenost), operující doktor si se mnou druhý den v klidu sednul a probrali jsme, jak se celá situace měla, co se vlastně dělo a jaké jsou vyhlídky do budoucna. Navzdory tomu, co jsem o Vinohradech slyšela, byl celý pobyt až na prvních několik hodin separace příjemný. Taky jsem měla radost, že už po dvanácti hodinách jsem se byla schopná o syna normálně starat, i když se mi ze začátku nevstávalo úplně lehce, a celkově jsem se cítila mnohem lépe než po první sekci.
• Závěr porodu sice dopadnul radikálně jinak, než jak bych si představovala, ale i tak mám pocit, že jsem z porodu vyšla silnější a že oproti tomu minulému jsem udělala ohromný krok vpřed – moc mě těší, jak probíhala celá první doba. Byla dlouhá a namáhavá, ale celou dobu jsem se cítila jistě a měla pocit jasnosti, kam směřuju. Také jsme na sebe byli hodně dobře naladěni s partnerem, cítila jsem, že tam je pro mě a mám v něm jistotu. Když vidím, jak je možné se rozvíjet v tom, jak dobře člověk umí v procesu porodu být, a jak dobře jsem se při tom cítila, a že mám pocit, že mi rození začíná jít :), je mi o to více líto, že už nebudu mít další příležitost.
• Jediný lepší scénář, který můj porod mohl pravděpodobně mít, je ten, že bych bývala odjela do porodnice dříve a sekce by proběhla o pár desítek minut dřív, takže by děloha byla v lepším stavu a já měla lepší vyhlídky na další těhotenství.

Pohledem ženy,
která zažila rupturu dělohy

Ruptura hrozí ve zhruba půl procentu případů. Je tedy slušná šance na to, že se s dostatečnou podporou okolí většině žen VBAC podaří. Samozřejmě jsem si před svým druhým porodem byla vědomá rizik, ale celá situace se mi začala jevit v jiných rozměrech, když mi došlo, že jsem se právě dostala do tohoto „nepravděpodobného“ půl procenta a že důsledky pro moje dítě, pro mě samotnou a mojí budoucnost jsou velmi reálné.

Z některých diskuzí na internetu mám pocit, že se rizika bagatelizují. Jedna věc je, když jsou ženy v některých porodnicích paušálně tlačeny k „preventivní“ sekci, což určitě není ideální řešení. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, co to bude reálně a na osobní rovině pro mě a moje dítě znamenat, pokud ruptura začne probíhat, a jak si vytvořit co nejbezpečnější podmínky.

Kdybych měla volit znovu, pokusila bych se o VBAC v přátelské porodnici, kde by se mnou jasně komunikovali a já se mohla informovaně rozhodnout, byly tam vhodné podmínky (možnost spinálu, bonding na sále, rooming-in rovnou po CS atd.) pro případ, že by nastala sekce, a pokus o domácí porod bych oželela.

S tím koresponduje i rozhodnutí mojí PA, která po této zkušenosti přestala k HBAC doprovázet.

Velice děkuji Ivě za sdílení jejího silného porodního příběhu. I když neskončil tak, jak si přála, cítím z něj velkou sílu a smíření. Velice jí přeji, aby se její děloha brzy zotavila.

Pokud máte k příběhu dotazy, můžete je směrovat do skupiny Porodní příběhy, kde vám na ně autorka příběhu odpoví.