Porodní příběhy: Do třetice všeho dobrého

Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, ale po prvním porodu jsem tvrdila, že nikdy více a dcera bude jedináček. Ale byla tak pohodové miminko, že jsem to přehodnotila, doplnila si informace a po druhém porodu mi bylo jasné, že svůj plán zrealizuji a jedno miminko ještě bude.

Akorát to bude podle mě a NIKDO už mi do toho mluvit ani zasahovat nebude.


Vědomé těhotenství

Naprosto přesně vím, kdy jsem otěhotněla, a naprosto přesně vím, kdy porodím – 3. 3., a bude to chlapeček.

  1. Zásadně nesděluji mnou vypočtený termín porodu (ani Dr.! ), aby mě nestresovali s přenášením, protože obě holčičky jsou „týden po termínu“.
  2. Naprosto nekompromisně chodím pouze na vyšetření, která uznám za přínosná, a tak nějak jsem si zvykla poslouchat, jak miminko umře, následně umřu i já na otravu krve, protože bez ultrazvuku se na to přece nepřijde. Ale čekala jsem to a jsem proti tomu vysoce imunní.

Přidali dokonce novinku – již na začátku 2. trimestru mi oznámili, že mám hodně nízko placentu a určitě to vypadá na císaře. Jsem v klidu, vím, že se to může změnit, a ano, o pár týdnů později je vše v pořádku.

Miminko ale přidává další vtip – ještě 6 týdnů před porodem je příčně, a to už trochu znejistím i já a prosím a přemlouvám. Poslechne a do pár dnů je hezky hlavičkou dolů.

Hasnoucí naděje

Následně se dostaví problémy s vysokým tlakem, což jsem čekala, ale doufala, že se tomu vyhneme, protože tím pádem končí i můj plán rodit v klidu doma. Tentokrát je to mnohem horší, končím na lécích a pár dní před porodem i v nemocnici na kapačkách.

Vím, kdy porodím

Domů odcházím v pátek 1. 3. a porodní asistentka mě poučuje, že v úterý 5. 3. v 10 h se mám dostavit na kontrolu – říkám jí, že tou dobou bude už miminko s námi, rodím přece v neděli. Směje se, že je super mít jasný plán a že mi to přeje.

Blížící se porod

V sobotu vstávám hodně brzy a je mi jasné, že porod se blíží. Navíc večer nemáme jediný den hlídání a manžel by musel zůstat s dětmi, takže je nám oběma jasný, jak to bude.

V 11 h mám sraz s kamarádkami na jarní přehlídce hřebců, kterou prostě mám v plánu stihnout. Přemýšlím, jestli se nestavit cestou na poště, potřebuji odeslat jeden balíček, ale nějak se mi nechce a intuitivně se nemůžu vyhrabat. Začíná odcházet hlenová zátka a hlenu je opravdu hodně.

Posílám sms, že jdu ještě do sprchy a dorazím později. Přijde mi odpověď, ať tam zůstanu a za 40 minut pošlu fotku miminka. (Narážka na můj minulý překotný porod.) Odpovídám, ať mě čekají, že je teprve 2. 3. a tak rychlý to tentokrát nebude. Za další hodinu už společně procházíme stáje, kde mi občas tvrdne břicho tak, že musím zastavit a funím. Ty dvě dobračky už mi hledají volný box, kde by to jako šlo, ale nic víc se nekoná.

Odpoledne prospím a celý večer jsem nervózní, břicho často tvrdne a mám šílenou potřebu napsat dule, že zítra fakt rodím, ale nakonec sms nepošlu, nechci ji rušit v sobotu večer, obzvláště po minulé zkušenosti, kdy se tatínek vracel 2x z práce zbytečně a madam si to pak rozmyslela. Jdu spát, ale moc se mi to nedaří. O půl 2 slyším, že se rodiče vrací domů, po pár minutách pozoruji, že se to opravdu rozjíždí.

Hlídání zajištěno, můžu rodit

Ve 4 h si mimi „vypustí bazén“, v ten okamžik se vzbudí obě holčičky, jak kdyby věděly, že už se miminko blíží. Říkám jim, že je noc, ať spinkají dál, vystelu si postel jednorázovými podložkami a ručníky a mám v plánu totéž, ale moc to už nejde. Všichni se v posteli převalujeme, mě v nepravidelných intervalech budí kontrakce a hlavně strach, že to bude opět rychlé a dula nestihne přijet.

V 8 ráno se vyhrabu z postele, nasnídám se a jdu jí radši volat, ať o mně ví. Úplně v klidu mi oznámí, že má zkušenost, že když porod začne v noci, většinou tak i skončí. To jako fakt? Nooo, doufám, že s námi bude miminko dřív, má ideální představa je někdy kolem poledne.

Děti odesílám s tatínkem na hřiště a jdu vařit oběd, mám hroznou potřebu být sama. Interval se zkracuje na cca 5–7 minut.

Dle domluvy podávám pravidelně hlášení o vývinu situace. Domluvíme se, že budeme hlídat tlak, po 2 h začíná trochu stoupat. Rychlovku jako minule jsem moc nečekala, ale rozhodí mě, že se to tak vleče (všichni mi předpovídali porod ve školce, na nákupech a tak podobně) a nemůžu se na miminko vůbec soustředit, radí mi udělat tmu a jít spát. Pokud by mi nebylo dobře, přesun do nemocnice, ale ideální by bylo vydržet do 18 h, než se vymění směna.

Spát se moc nedá, holky se dožadují maminčiny pozornosti, nemám na ně náladu, pouštím jim pohádky. Standardně u nich vydrží, ale teď tuší, že se něco děje, a chodí se co chvíli na něco ptát, neskutečně mě to ruší a odesílám je k babičce. Přichází zpráva od mé dobré kamarádky, která jediná ví, co se u nás momentálně děje, jak situace vypadá. Odepisuju, že zatím se to vleče, ale ať do půlnoci čeká sms.

Já to prostě dneska stihnu

Kolem 20 h už začíná být manžel nervózní a nejradši by mě viděl v nemocnici, ale mě se vůbec nechce. Sice to je o dost intenzivnější, ale interval se drží na těch 5 minutách, což je dost málo, a odjezd odsouvám, co to jde.

Ve 21.30 máme sraz s dulou před nemocnicí. Původní plán, že přijede k nám domů, jsem radši zrušila, protože mi je jasný, že bych nikam neodjela, a přece jenom vysoký tlak je kontraindikace k domácímu porodu. Oznamuju jí, že se mi tam opravdu nechce, a jdeme se ještě projít po areálu, ideálně to vidím na porod pod lípou nebo pod smrčkem, jenže je na to zima, tak se po chvíli bohužel přesouváme dovnitř.

Po 22 h už zavelela, že to nebudeme protahovat (nakýblovala jsem se ještě na chodbě před sálama na WC a netvářila se, že se odsud někdy hnu) a šla zvonit ona. Přišla nám otevřít PA, na kterou jsem minule psala stížnost. Mám chuť se otočit a odejít, ale věřím, že to s ní nějak zvládneme, tentokrát jsme na ní dvě.

Je na mě neuvěřitelně milá, dokonce si čte i porodní přání a podtrhává si tam pro mě důležité body. Přemýšlím, jestli si mě pamatuje a nechce riskovat další stížnost, nebo se opravdu změnila…

První vnitřní vyšetření

Vypíšeme papíry na příjem a přesouvám se na sál na monitor – nechci s nimi mít dohady hned na začátku, tak jsme se dohodly, že jeden monitor nějak přežiju a vyšetření taky (první za tohle těhotenství).

Tvrdí mi, že voda neodtekla (asi rupnul jen ten první vak blan. No, každopádně jsem ráda, že jsem to nepřiznala) a že je víc jak půlka porodu za mnou. Další PA mi říká „joo, to jste vy, co mi hlásila, že přijde v neděli? No, máte na to něco přes hodinu a půl, ale třetí miminko, to je reálná šance, že to stihnete“.

Je na mě hodná, monitor je úplně ok a po 10 minutách ji přemluvíme, že to stačilo, pouští mě z monitoru a doporučuje pohyb. Přemýšlím, jestli jsem v tý samý porodnici jako před 7 lety, kdy mě 9 h v kuse držely na lůžku s připnutými pásy. Absolutně nikdo si mě nevšímá a jen mi řekly, že kdybych něco potřebovala, jsou vedle a máme dát vědět.

První PA mi neustále opakuje, ať se proboha obuju, že tam nemůžu být bosa. Potřetí jsem jí zopakovala, že pantofle na noze prostě nesnesu a mít je nebudu, tak to vzdala.

První negativní reverz

Pro pozitivního streptokoka se mi snaží vnutit antibiotika, ale stačí říct, že ne, a podepsat negativní reverz. Asi 2x poslouchají krátce ozvy a víc nic.

Strašně chci do horký vody, ale dula to nedoporučuje kvůli tlaku, mohl by vylézt a Dr. začít prudit a to nechceme riskovat. Po chvíli asi mají strach, že porodím v koupelně, a nařídí přesun na sál.

Síla myšlenky

Koukám na hodiny, 23.42. Hm, asi už to nestihneme, ale momentálně je mi to jedno. Přemlouvají mě k píchnutí vody, odmítám. Tvrdí mi, že už jen vak blan brání tomu, aby šlo miminko ven. Nevadí, ještě počkáme a necháme to na něm. Vím, že už jde o minuty, a to zvládnu. Opakují mi to znova, jsem přesvědčená, že ne, radíme se a opět odmítám. Hodně jsem si přála vidět miminko v neporušených obalech, třeba mi to chce splnit.

Stojím tam opřená o lůžko a mám toho už opravdu dost, doporučují přesun nahoru do kleku. Chvíli tak vydržím, pak se mi podlomí ruce a lehám na levý bok, zapřu si nohu o manžela a slyším duly radu, že když mu lehce pomůžu, bude venku a opravdu to tak je – zároveň s hlavičkou se porušují obaly a jde ven i voda.

Hned mi naše miminko podávají, sama kontroluju, že je to chlapeček, na hodinách je 23.59.50. Je to neuvěřitelné, ale stihlo se to podle plánu. Ke dvěma holčičkám 3. 3. přibyl chlapeček.

Síla myšlenky opravdu funguje.

Odpočíváme a vítáme se.

Placentě se nechce ven, hrozí, že se nevejdeme do jejich slavných tabulek, vzdáváme samopřisání a pomůžeme mu. Přísavka okamžitě pije jak o život a s placentou to ani nehne. Přichází Dr. a oznamuje mi, že už uplynula hodina a že mi musí něco píchnout. V porodním přání mám, že si nepřeji oxytocin, tak mi oznámí, že je i jiná možnost a že musí. Ptám se na krvácení – je minimální.

Odmítám…

Tisíc a jedna poznámek o tom, jak jistojistě vykrvácím, a že musí zasáhnout. Radíme se co dál. Kontroluju dotepání pupečníku a dovolím přestřižení. Velmi nerada předám miminko tatínkovi, který pokračuje v bondingu, a souhlasím s cévkováním, potom si sednu do dřepu a placenta jde ven sama. Tak třeba se pan Dr. přiučil, že občas stačí jen gravitace a bylo by fajn to používat jako první možnost před chemií.

Kontrolují zranění a k šití je toho opravdu dost – jediný okamžik, kdy jsem ráda, že tam jsem, protože představa, že v klidu doma porodím a pak stejně musíme do nemocnice, se mi vůbec nelíbí.

Všechno je tak, jak má být

Takže je to vlastně přesně tak, jak to má být. Automaticky mi nabízí placentu, určitě ji chceme a nastává menší problém – ve skupince Ambulantní porod ženy radily, že je fajn si vzít místo krabičky igelitový pytlík se zipem, že to lépe těsní. Přišlo mi to jako super nápad, tak už jsem krabičku netáhla a vlastně na ni pak i zapomněla.

Neexistuje

Buď si dodám krabičku s víčkem, kterou nemám, anebo si musím koupit jejich speciální nádobu na biologický odpad. Z principu se mi to nelíbí, ale vzdáváme to a platíme 100 Kč. Nedá se nic dělat, nějak na mě vydělat musí. A když to není na epidurálu atd., je třeba vymyslet něco jiného.

Jsem OK – bude AP

Jsem hodinu a půl po porodu a začínají řešit, kam mě přestěhují na šestinedělí. Dula se mě ptá, jak se cítím a jak to vidím.

Jsem ok a platí původní verze – jde jim oznámit, ať nic nevyplňují, odcházíme.

Přijde vzbuzený pediatr a ptá se mě, jestli smí miminko vyšetřit, když si ho nepřeju měřit, s vyšetřením souhlasím. Bez strašení mě poučuje o rizicích, podepisujeme negativní reverz – chtějí od obou rodičů.

Nastupuje na mě Dr. porodník – zavolá si všechny přítomné sestry a porodní asistentky a před svědky mě poučuje o tom, jak je naše zdravotnictví bezvadný a proč si tam nechci v klidu poležet a odpočinout a vzdávám se dobrovolně špičkové péče. Navíc mi hrozí vykrvácení a eklampsie atd. Poděkuju za poučení, zopakuju, že si jsem vědoma rizik a i tak bych ráda odešla.

Opět si neodpustí poznámku, že si myslel, že jsem přišla rodit a ne na autogramiádu, ale když to bez ní nejde, tak holt musím zvládnout obojí.

Dula už mezitím malého oblíká, tatínek jel pro autosedačku. Sedám si, že půjdu do sprchy, a zamotá se mi hlava – starší PA si neodpustí hlášku, že to teda moc na odchod nevypadá a jestli omdlím, nikam nejdu. Dopadla na mě totální únava a dochází mi, že jsem vlastně celý den nic nejedla. Prosím PA, ať mi podá tašku, lovím raw tyčinku, najím se, napiju a je mi fajn. Osprchuju se, poděkujeme za péči a odcházíme.

Tři hodiny po porodu už ležíme doma ve svý posteli a je nám báječně. Představa, že se o půl třetí dostanu do postele na přeplněném oddělení (nebyl ani volný nadstandard) a za další 3 h už mě budí na vizitu a podobné procedury, je děsivá.

Jsem ráda, že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla, v nemocnici jsme strávili necelých 5 h.

Budím se sama po 7 h a přichází holčičky, jsou z brášky nadšené. Miminko nám naprosto samozřejmě vplulo do života a připadá mi, že to tak bylo vždycky…

Mrzí mě, že v dnešní době ještě musí ženy o tak základní věc, jako je přirozené těhotenství a porod bez zbytečných zásahů bojovat a říkat lékařům pravdu částečně nebo vůbec.

Miminku je 5 měsíců e a navzdory všem výhružkám oba žijeme. 🙂

Díky svým třem dětem jsem našla cestu k empatickému vnímání dětské duše a s důvěrou čerpám z napojení na svou intuici. Podporuji ženy v přirozeném porodu po předchozím císařském řezu, v raném poporodním období, v empatickém vnímání dětské duše, kojení a radostném mateřství. Jsem poradkyní přirozeného kojení. Můj osobní příběh najdete zde >>
Komentáře
  • Rubriky
  • Instagram