Příběhy kojení: Navzdory všem překážkám KOJÍM!

Tuhle zprávu jsem našla jedno ráno v Messengeru.
Zavolaly jsme si a ještě ten den jsem za Martinou jela.
Přestože jsem odcházela od spokojeného miminka a ještě spokojenější maminky, nebyl to konec potížím, které Martinu čekaly.
Prošla si takovými potížemi, které by nejednu maminku od kojení odradily. Dokonce si myslím, že to, co Martina prožívala, se nedělo „jen tak“. Tuším, že tady se řešilo i rodové zatížení. Jak jsem z povídání u kojení a z následných zpráv, které jsme si vyměnily věděla, ženy u Martinky v rodině nekojily a byly přesvědčené, že kojení jejich rodu není dáno a že nekojit je vlastně docela normální.
Mýlily se. Martina to dala :-).

Příběh kojení

Marti, jaká byla Tvoje představa o kojení, když jsi byla těhotná? Zajímala jsi se o kojení v době před porodem?

Z části jsem se o kojení před porodem určitě zajímala, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by problém mohl být i jinde, než v tom, zda se udělá nebo neudělá mléko (protože mi to bylo nejčastěji předhazováno, že prostě mléko nebylo).

Takže jsem samozřejmě vlítla na internet a zjišťovala, co jíst, co pít a hlavně jaké podpůrné preparáty brát. Do porodnice jsem jela vybavená homeopatiky na tvorbu mléka, rozhodnutá pít minimálně 3 litry tekutin denně, nakoupeny kojící čaje, caro s mlékem…

A z porodnice jsem jela s kloboučky, stříkačkou na dokrmování (resp. krmení, protože malej přes kloboučky nic nevytáhl) a s pláčem.

Vnímáš nějakou souvislost mezi tím, jak probíhal porod, co se dělo bezprostředně po porodu a kojením?

Porod a hlavně oddělení šestinedělí – to je něco, na co vzpomínám strašně nerada a s čím jsem se ještě ani tři měsíce po porodu nesmířila.

  • Hlavně s tím, že jsem se zase nechala „uválet“ tím „školním“ systémem našeho zdravotnictví a ačkoliv mi spousta věcí byla proti srsti, nechala jsem si je od „autorit“ líbit. Teď mě to neskutečně mrzí.
  • Že jsem první den viděla syna jen omezeně,
  • že mi ho na sále dali na minutku a hned odebrali,
  • že jsem ho první noc neměla u sebe 9 (!) hodin, ačkoliv jsem říkala, že jsem ready a že stejně neusnu a chci ho u sebe.

Bylo mi 31 let a cítila jsem se jak školačka a taky jsem se tak chovala. Věděla jsem, že je to špatně, ale nedokázala jsem se ozvat. V podstatě jsem se těmi dny v porodnici probrečela.

Jaká je Tvoje zkušenost s kojením – Tvůj „kojící příběh“?

Já jsem si myslela, že kojit je jednoduché, přirozené a půjde to samo. V porodnici jsem dostala studenou sprchu: „Měla jste si pořídit lepší bradavky, s těmahle kojit nebudete, tady máte klobouček.“

Kloboučku jsem se bránila, ale pravdou je, že malý křičel a nechtěl se přisát. Do toho nade mnou stála sestra a komentovala to, že syna zbytečně trápím, co mám proti kloboučkům

Tak jsem je vyzkoušela a skončilo to tím, že mi syn bradavku přes klobouček rozdrásal. Místo mlíka pil krev a pak ji zvracel…

Takže následoval zákaz přikládání a krmení přes malíček a stříkačku (a to pouze proto, že jsem se lahvi ubránila!).

Celkově jsem z přístupu ke kojení stran našeho zdravotnictví dost překvapená.

Když už to vypadalo, že jme si kojení vybojovali, hned na konci druhého týdne jsme skončili v nemocnici. Údajně kvůli rýmě, kterou jsme si oba přinesli z porodnice. V nemocnici to bylo jasně odprezentováno jinak – pro neprospívání. Syn zkrátka nepřibíral tabulkově.

Potom syn dostal velké průjmy a zvracel. Diagnóza – rotavirová infekce. Vzhledem k tomu, že jsme kromě lékaře a nemocnice jinde nebyli, tak to byl smutný důsledek honby za tabulkovou váhou a kojení bylo pokaženo podruhé.

Bylo potřeba do malého dostat ještě mnohem víc tekutin, aby nedošlo k dehydrataci. Když jsem syna kojila, dostala jsem neskutečně vynadáno. Nejen, že jsem syna nezvážila, kolik vypil, ale dokonce mu míchám staré mléko s novým* a přitěžuji mu tak! (*Míchání starého a nového mléka je mýtus a nesmysl!)

Řešení měli jednoduché – umělé mléko v lahvi, aby se dostatečně nakrmil. Ale to pro mě nebyla schůdná varianta, vzhledem k tomu, že jsem mléko měla. Takže jsem si podruhé vybojovala odsávání a i přes nelibost některých doktorů a sester jsem odsávala. Dokonce i tu lahev jsem nechala ležet ladem a krmila jsem přes malíček (i když mi museli ukázat, jak krásně syn z lahve pije :-/).

Od mladičké doktorky jsem dostala i přednášku na téma umělého mléka. Jak kvalitní v současné době je a že nechápe, proč se takhle dobrovolně trápím ještě s odsáváním a jak dlouho si myslím, že to tak můžu praktikovat.

Odcházela jsem sice z nemocnice s nálepkou totální „eko-ezo-bio-fanatiko-lesany“  :-D.

Po pár dnech doma se všechno opět srovnalo. Už jsem věděla, jak na to a s odezníváním nemoci odeznělo i dokrmování a o to hlavně mi šlo.

Dostalo se Ti takové podpory od laktačních poradkyň v porodnici, jakou jsi očekávala? Jak zpětně podporu kojení v porodnici hodnotíš?

No, apriori jsem očekávala, že podpora nebude třeba, že nám to půjde samo. První chyba.

I když možná neposlouchat ty rady v porodnici, šlo by nám to líp – a to byla druhá chyba – věřit laktačním poradkyním v porodnici.

Podpora byla prachbídná, teda pokud je vaším cílem prostě normálně kojit. Bez nějakých kompenzačních pomůcek, a bez strachu, že někdy klobouček zapomenete a nebudete mít vlastně dítěti jak dát najíst. Nehledě na fakt, že sání přes klobouček bylo pro syna tak těžké a vysilující, že se přes ně stejně nebyl ani schopný nakrmit. Než takovou podporu, to raději žádnou…

Podporovalo Tě Tvoje okolí v kojení? Jak se ke kojení staví Tví nejbližší?

S mužem jsme byli rozhodnutí, že kojení je pro naše dítě to nejlepší a že nechceme dávat umělé mléko.

Ovšem s tímhle názorem jsme u rodiny poměrně narazili, protože u nás velké procento žen nekojilo. Takže jsem spíš poslouchala:

  • Ať neblázním, nakoupím lahvičky a zásobu UM.
  • Ať jsem v klidu, kdyby kojení nešlo.
  • Mlíko nebylo nebo bylo slabé atp.
  • Dokonce že je lahvička pohodlnější, může nakrmit kdokoliv.
  • Ať si zbytečně nepřidělávám práci.

Jak mě mrzelo, že jsem byla od kojení odrazována již v těhotenství a bylo mi vtloukáno, že to nepůjde. O to víc mě dorazilo, když mi v prvních dnech nezdaru blízká osoba vpálila, ať už dám synovi normálně najíst – a tím měla na mysli umělé mléko lahví.

Na druhou stranu, zpětně, snad i to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla o kojení bojovat, přestože mi „odbornicemi“ bylo tvrzeno, že to nepůjde a dokonce i rodina mi házela klacky pod nohy.

Máme za sebou tři měsíce. Přes dva měsíce je syn plně kojený a stejně si občas vyslechnu narážku, že už možná budu muset začít dokrmovat, že mu moje mléko nebude stačit, jestli ho mám vůbec dost. Už se to snažím vypouštět…

Co Ti pomohlo překonat počáteční potíže?

Co? Rozhodně moje povaha. Ta zabejčenost, že když se do něčeho pustím, tak toho chci dosáhnout. Ta mě přivedla k tomu, že kojím.

A tam už nepatří otázka CO mi pomohlo, ale KDO mi pomohl.

Počáteční nezdary jsem konzultovala s kamarádkou přes internet. Tím, že jsem měla kloboučky, dokrmovala, malej málo sál a přirozeně se po pár dnech i sama snížila laktace a ustoupilo to bolestivé nalití prsou, tak naopak nastoupilo mé zděšení, že jsem přišla o mléko. Neskutečný stres, výčitky že doma nemám umělé mléko a co teď?

Volala jsem na linku kojení, kde mi bylo sděleno, že má muž dojet pro umělé mléko, abychom přečkali večer a noc a byli v klidu. A že pak můžeme zkusit kontaktovat laktační poradkyni.

To jsem udělala okamžitě, volala kontakt z laktační ligy a nakonec jsem se dozvěděla, ať se hlavně nestresuju, že „když mlíko nebude, tak nebude“. Že hlavní je, aby byla spokojená maminka, protože pak je spokojené miminko.

To už byla noc, já viděla svět černě a bylo mi jasné, že jsem přišla o mlíko a boj je prohraný.

Kamarádka mě tehdy poslala kontakt na Tebe/Jana Barrera a stránky Přirozeného mateřství. Zkusila jsem Ti napsat a odpověď pak předčítala i chlapovi – vlila jsi mi do žil naději, protože jsem se konečně dozvěděla, že o mléko opravdu ze dne na den nemůžu přijít a uklidnila jsi mě. Zase jsem věřila, že kojit budu.

Hned ráno jsme si zavolaly a domluvily schůzku. Během toho dne byl konečně obrat o 180 stupňů. Přijela jsi, zrušila kloboučky, pomohla s polohou, malej se přisál a pil… Ten pocit se nedá popsat. Naprostá úleva a euforie. 

Co bys vzkázala svému mladšímu já – Tobě samé před porodem? Udělala bys něco jinak, kdybys věděla, co víš teď?

Tak rozhodně bych si zjistila informace dopředu. Relevantní informace. Nespoléhala se slepě na to, že to bude nějak přirozeně plynout, protože to, co zažijeme v porodnicích, přirozené není.

A už vůbec bych se nespoléhala na personál porodnice.

A rozhodně bych si víc stála sama za sebou, sepsala porodní plán a chtěla plnohodnotný bonding, chtěla syna u sebe a nenechala se sepsout jak školačka, co něco provedla.

Nenechala bych se tlačit do toho svazování do zavinovačky, že musí spát sám v postýlce a přikládat smím nejdřív za 3 hodiny…

Udělala bych to vlastně všechno jinak, tak, jak jsem později zjistila, že mi je příjemné a přirozené. Narozdíl od nemocniční drezúry.

Mrzí mě, že jsem měla místo radování z vytouženého dítěte jen pláč a stres a nejvíc mě mrzí, že první dny na světě měl i syn takové, jaké měl.

Takže bych si vzkázala, abych se místo o to, kolik bodýček a plenek musím koupit, raději zajímala o to, jaké komplikace při kojení mohou nastat, jak to chodí v porodnicích a jak se tam s tím vypořádat.

 


Téměř každá žena si myslí, že kojení je automatické, ale víc než 60% žen zpětně uvádí, že měly s kojením problémy.
To mě přimělo vytvořit kurz přípravy na kojení „CHCI KOJIT!“, na kterém získáte ucelené informace a jasnou představu o tom, co k bezproblémovému kojení potřebujete vědět.
Pro aktuální termíny kurzů klikněte na obrázek,

nebo sledujte mou facebookovou stránku
Jana Barrera – Laktační poradkyně a podpora v mateřství

Díky svým třem dětem jsem našla cestu k empatickému vnímání dětské duše a s důvěrou čerpám z napojení na svou intuici. Podporuji ženy v přirozeném porodu po předchozím císařském řezu, v raném poporodním období, v empatickém vnímání dětské duše, kojení a radostném mateřství. Jsem poradkyní přirozeného kojení. Můj osobní příběh najdete zde >>
Komentáře
  • Rubriky
  • Instagram