S úctou děkuji svému tělu, které po děložním zákroku a císařském řezu nyní krásně a bez zásahů porodilo naší dcerku.

Příběh zrození

Příběh zrození započal už o den dříve, ve čtvrtek 14. 12. Druhý den docházím dvakrát denně ke své lékařce na monitor. Ani s tím ranním čtvrtečním není úplně spokojená, mě však uklidňují výborné výsledky průtoků. Domlouvá mi, abych přišla ještě v poledne, doporučuje provést hamiltona (vše se zdá být nachystané), nebo odjezd do porodnice.

Jsem trochu rozrušená, nedaří se mi s novou situací vyrovnat. Po telefonátu s Jíťou a Vlaďkou je však všechno jinak. Nabírám opět klid, Štěpi odkládá odjezd do práce, táta si přijíždí pro Stelinku. Cítím opět svou stabilitu, ať se situace bude vyvíjet jakkoli.

K monitoru mě doprovází Štěpán a za 20 minut je na světě uspokojivý záznam, který odkládá jakékoli intervence.

Nořím se do půldenní samoty, obědvám, jdu na dlouhou procházku, při které celou dobu komunikuji s miminkem. Procházím lesem a cítím se šťastná, šeptám miminku, že pokud je připravené, může se narodit. Můžeme přestat řešit další kontroly a už si hledět do očí. Šeptání ukončuji slovy: „Však ty víš nejlépe… moc se na tebe těším.”

I přes nabitý program si Jíťa dělá čas na večerní „pošťuchovací masáž”. Povídání, masáž, stejné naladění mě uvádí do euforie. Objímáme se a loučíme se slovy „uvidíme, kdy se uvidíme“.

V krásném rozpoložení pokračujeme i doma s mužem. Popíjíme dobře okořeněný svařák, povídáme si, noříme se jeden do druhého. Usínám se slovy: „Miminko, klidně mě v noci probuď!” A ono budí.

Kolem třetí hodiny ranní cítím doposud neznámé bolesti, podobné těm menstruačním. Vnímám pravidelnost, spouštím chytrou aplikaci na měření vln. Vlnky jsou tak minutové po 8 až 10 minutách. Procházím se po bytě a cítím obrovské vzrušení, že se opravdu začíná něco dít. Zároveň jsem hodně unavená, vracím se do postele, v čase mezi vlnkami pospávám.

Vzbouzím se asi po hodině, před šestou hodinou, s vlnami, které už mě vyzývají k prodýchávání.Telefon ukazuje 90vteřinové vlny po 6 až 8 minutách. Vzbouzím Štěpána, volám Vlaďce a Jitce a informuji je o situaci.

Společně rozhodujeme o vaně. Paradoxně mi v ní není moc dobře, vlny se mi v ní nedaří dobře prohoupat, interval se lehce prodlužuje. Vylézám ven a tímto okamžikem se interval zpravidelňuje na 5 minut.

Vlaďka mi, s ohledem na postavení miminka zádíčky k mým zádům, po telefonu dává pokyny k polohám a vyráží za námi.

Během vln vítám Štěpánovu masáž a tlak na bederní oblast, poslouchám afirmace k porodu a oblíbené mantry a mám radost, že každou vlnou je naše miminko blíž naší náruči. Vlaďka přijíždí, poslouchá miminko, čekáme pár vln a poté mě vyšetřuje.

Nezapomenu na její výraz se slovy: „Moni, ty už jsi na 8 cm otevřená, měli bychom vyrazit do porodnice.” Ještě rychle pobalit pár věcí, obléknout, uvařit maliník, vyzvednout Jíťu a vyrážíme směr Rakovník.

V autě se cítím skvěle, poslouchám hudbu, zpívám si, slunce svítí – uvědomuju si, jak krásný je den a na čtyřech prodýchávám vlny, které se lehce zmírňují. Vlaďka už nás vítá ve dveřích, jsem stále plná úsměvů, pokoje jsou plné, zázemím se nám tak stává místnost pro příjem. Papíry, monitor, ultrazvuk, komunikace, …, prosím o sluchátka, potřebuji se opět vrátit k sobě.

Po příslibu holek, že sondy přizpůsobí tak, aby mi nijak nebránily, souhlasím s kontinuálním záznamem. Vlny opět zintenzivňují, tlaky a bolesti se mění, přesouvají. Nyní nejintenzivněji cítím oblast kostrče a horní části hýžďových svalů. Mám pocit, jako by mi tu hořely ohně a doteď tak příjemné doteky způsobují ještě větší bolest.

Jdu na všechny čtyři, cítím chvilkovou úlevu – praskla mi voda. Odteď jsou však vlny velmi intenzivní, novým způsobem bolavé. Stále však dokážu celou jejich délku dobře prodýchávat. Pojem o čase nemám. Stěhujeme se na porodní pokoj. Všímám si, že Jíťa nahřívá deku pro miminko, cítím, že je zrození blízko.

Od té chvíle však uběhlo ještě několik hodin, než jsem malou Tami držela v náruči. Zřejmě její poloha a možná i váha tuto fázi prodloužily. Vždy jsem po několika vlnách měnila po dohodě s Vlaďkou polohu, aby miminko mělo lepší příležitost správně dorotovat. Začínala jsem být unavená, hladová a vyčerpaná.

Všichni kolem mne však plnili svou roli neuvěřitelně skvěle. Olejíčky mezi kontrakcemi, vždy nabídnuté ruce k tisknutí, líbání, kousnutí (promiň, Štěpi), vlídná a povzbudivá slova do ucha, která mi dodávala sílu pokračovat (děkuju, Jíťo), manipulace se sondami, díky které jsem je vůbec nevnímala, objetí, masáže a povzbudivá slova od Štěpulína.

Ke konci vlny lehce zeslábly, stejně jako já a Vlaďka navrhla, že by bylo dobré zkusit polohy vleže na boku a pomoci miminku tlačením. V tu chvíli jsem ještě netušila, že od doktora dostala časový limit, po kterém by rád konci napomohl oxytocinem.

Tyto změny polohy však pomohly, za hrdelního řevu porod hlavičky na boku postoupil a pro samotný závěr porodu paradoxně mému tělu vyhovovala poloha v polosedě na zádech, na křesle. Přichází doktor, v pozadí schvaluje ještě tři kontrakce. Cítila jsem, že jsme ve finále, dala jsem do nich vše a opravdu! Po třetí vlně, v 16:45 cítím obrovskou úlevu a na břiše dokonalé miminko.

Ve stejný moment se Štěpulínem zjišťujeme, že nám do života vplula holčička.

Zaplavují mě hormony lásky a štěstí. Mám pocit, že má láska zaplavuje celý vesmír. Je to tak nádherné. Koukáme se s Tami do očí, nořím se do její hloubky a klidu. Je dokonalá! Pupečník dotepává, Štěpi přestřihává a k mé velké radosti placenta hned vzápětí vyplouvá z mého těla. Díky skvělé péči Vlaďky a Jitky, které mi poslední hodiny nahřívaly a mazaly hráz, jsem Taminku, vážící 4120 gramů, porodila jen s malými trhlinkami.

Pan doktor se představuje, šije dva kosmetické stehy a my zůstáváme v moři láskyplných hormonů sami, v přítmí.

Po dvou hodinách a doppingovém koktejlu se přesouváme na pokoj, mám trochu problém s malátností, na záchodě s holkama omdlévám, ale vše se po najezení lepší. Loučím se s Jíťou a Vlaďkou, jsem jim tak vděčná! Večer nás opouští i Štěpán, pokoj pro nás volný není.

Celou noc pozoruji naší úžasnou Tamarku a samou láskou a štěstím, že jsme to ZVLÁDLY, nemohu spát. Ráno balíme věci a hupky dupky do naší postele, za naší nedočkavou druhou holčičkou.

Devítiměsíční příprava na tento den stála za to.

S pozdravem a políbením Felixovi do nebe cítím každou buňkou mého těla – ŽIVOT JE KRÁSNÝ!

Fotografie poskytla autorka článku (https://dontworrybelight.com/)