„Někdy si musíme projít tím špatným, abychom poznaly tu opravdovou krásu a kouzlo kojení.“

Míša mi poprvé napsala, když už ztrácela naději na kojení bez bolesti. Vytvořily se jí bolestivé ragády, které ještě zhoršovalo kojení přes silikonový klobouček, který si z porodnice odnesla. Navíc ji začala trápit ostrá, řezavá bolest při kojení, kterou působil pohyb kloboučku na prsu při kojení.

Za Míšou jsem jela hned druhý den. Byla odhodlaná kojit a udělat pro to všechno.

I když při poradenství všem ženám říkám, co mohou udělat pro to, aby co nejefektivněji potíže s kojením odstranily, je vždy jen na jejich uvážení, které rady si vezmou k srdci, co je jim blízké a co do svého každodenního života s miminkem začlení.

Míša byla přístupná všem doporučením, které jsem viděla, jako cestu k bezproblémovému kojení. A tak se jí také podařilo kloboučky odstranit už během mé návštěvy a kojení ji snad poprvé v životě vůbec nebolelo. Byla tak šťastná. (A to jsou ty momenty, kdy vím, že moje práce má smysl.)

Jakou radost jsem měla, když mi později psala , že kloboučky už vůbec nepotřebuje a že si kojení užívá…

Příběh kojení Míši:

Míšo, jaká byla Tvoje představa o kojení, když jsi byla těhotná? Zajímala jsi se o kojení v době před porodem?

Míša: Už v těhotenství jsem měla strach, že by to nemuselo jít hladce díky mým malým, trochu plošším bradavkám. Takže jsem proseděla hodiny u článků na tohle téma, ve kterých se často opakoval pojem formovače bradavek.

Neváhala jsem a formovače objednala. Ještě před tím, než jsem je začala nosit, jsem se na „stav“ svých prsou ptala sestry u mého gynekologa, která je laktační poradkyní. Ta mi sdělila, že by to mělo jít v pohodě.

Uklidnila mě a já si myslela, že formovačema prsa dotáhnu k dokonalosti a kojení následně půjde bez problémů.

V poradně v porodnici mi ještě i doktorka řekla, že má prsa by měla být v pořádku, ať nosím formovače a mělo by jít vše bez problémů. Dále jsem je nosila a už ani neuvažovala nad tím, že by kojení nemělo jít hladce. Avšak – člověk míní, život mění…

Vnímáš nějakou souvislost mezi tím, jak probíhal porod, co se dělo bezprostředně po porodu a kojením?

Míša: Určitě ano. Můj porod proběhl přesně naopak, než jsem si ho vysnila. Od první kontrakce do doby, než se syn narodil, uběhlo 53 hodin. Vše skončilo akutní sekcí v celkové narkóze. Já byla neskutečně unavená, nacucaná snad všemi léky co mi mohli dát, nic nešlo tak, jak jsem si přála.

Syna mi dovezli na JIP až po 5,5 hodinách, což zpětně vnímám jako naprosto šílenou věc, že jsme byli tak dlouho odděleni. Vždy, když mi maličkého přivezli, nikdy se nepřisál, ani prso nehledal, pořád jen spinkal. Sestry mi říkaly, že je hrozně vyčerpaný, že je to normální. Není divu, ta hromada oblbováků, kterou mi lili do kapačky při porodu, se samozřejmě dostala i k tomu malému bezbrannému tvorečkovi.

Tenhle stres a celkové vyčerpání se s jistotou na kojení negativně odrazil. Na mém porodu nevnímám nic pozitivního, vše pro mě bylo špatně.

I když všichni říkají: „Buď ráda, že to takhle dopadlo, že je malý v pořádku…“. Já samozřejmě děkuji bohu za to, že je syn živý a zdravý, ale nejspíše se s tím, jak porod proběhl, nikdy nesmířím. Už je to víc než půl roku a já to stále nejsem schopna přijmout.

Jaká je Tvoje zkušenost s kojením – Tvůj „kojící příběh“?

Míša: Po převozu z JIP na oddělení šestinedělí mi dětská sestra řekla, že mám zarudlé a podrážděné bradavky, ať mi přítel přiveze hydrogelové hojivé náplasti.

Během dne přišla další sestra a ta mi sdělila, že bez kojících kloboučků nám to kojení moc nepůjde, syn se nechtěl přisát. Přítele jsem tedy prověřila, aby vše dovezl, protože bradavky už hodně bolely.

Bohužel jsem je měla už tak rozbolavělé, že když jsem nasadila kloboučky, malý se sice hezky přisál, ale kloboučky byly plné krve. Takže jsem naklusala na sesternu, kde jsme se se sestrou domluvily, že mám nosit hojivé náplasti a zkusit do sprchy ručně odstříkat mlezivo. Půl hodiny jsem v slzách odstříkávala pro mě „ubohých 5 ml“.

Nebrečela jsem jen kvůli bolesti, ale hlavně proto, že jsem si připadala jako úplně neschopná, hrozná matka, která nedokáže nakrmit své dítě. Navíc mi sestra řekla, bude mít za chviličku hlad a pokud neodstříkám, bude muset dostat dokrm. To jsem tak moc nechtěla, ale víc, než těch 5 ml jsem ze sebe už nevymáčkla, i když jsem se tolik snažila.

Tohle množství jim samozřejmě podle tabulek nestačilo. Sestra se přišla zeptat, jestli souhlasím s tím, že bychom mu dali cizí mateřinku. Na jednu stranu jsem z toho byla nešťastná, ale na stranu druhou jsem byla ráda, že mi nenabízí umělé mléko. Daly jsme mu tedy společně mléko přes stříkačku a prst. Já jsem dál odsávala, prsa se začala pomalu nalévat a mlíčka přibývalo.

Jen bradavky se hojily pomalu, tak jsem mléko i nadále podávala stříkačkou. Po částečném zhojení prsou jsme zkusili znovu přisání. Nešlo mi to, malý spinkal, nechtěl se přisát a  já jsem nebyla schopná si ho správně napolohovat.

Když jsem si zavolala sestru na pomoc, jen malému vrazila prso do pusinky a odešla. Jenže pořád spinkal a nechtěl sát. Takže jsem se točila mezi odsávačkou a stříkačkou.

S tímhle způsobem krmení nás pustili 5. den domů.

Takže jsem celá vystresovaná jela hned z porodnice pro odsávačku a hromadu stříkaček s myšlenkou, že jinak to nepůjde.

Doma jsem byla překvapená, že se malý hezky přisál, i když s kloboučky. Byl to obrat o 180 stupňů. Takhle „hezky“ nám to šlo přesně do konce šestinedělí.

Pak, jako lusknutím prstu, přišla řezavá, ostrá bolest, při které se mi opravdu kroutily prsty u nohou. Takhle jsem se trápila přes měsíc. Do doby než jsem zkontaktovala Janičku.

Ta mě doma navštívila, naučila mě navázat šátek a ukázala mi savčí polohu. Sice jsme trošku bojovali, než malý pochopil, co po něm chceme, ale pak se Péťa přisál – SÁM!

Bylo to pro mě něco neuvěřitelného, že si prso našel a přisál se.

V noci jsme spali kůže na kůži a já poprvé nakojila po tmě, jen jsem syna nechala lehce sklouznout po hrudníku a on se krásně sám nakojil. Té noci jsem kloboučky zahodila a už je nikdy nechci ani vidět.

Od té doby šťastně syna plně kojím. Janičce za tohle nikdy nepřestanu být vděčná.

Jana: Děkuju Míšo, jsem ráda, že jsem Ti mohla pomoct. Největší zásluhu máš ale Ty sama. Byla jsi odhodlaná, chtěla jsi kojit bez kloboučků, byla jsi trpělivá a dala jsi malému dostatek prostoru, aby si cestu ke kojení našel sám.

Dostalo se Ti takové podpory od laktačních poradkyň v porodnici, jakou jsi očekávala? Jak zpětně podporu kojení v porodnici hodnotíš?

Míša: Chápu, že se sestry nemohou hodiny věnovat jedné mamince, ale aby jen přišla, vrazila miminku prso do pusy a zase odešla, to se mi opravdu nezdá jako empatický přístup. Takže z mého pohledu se mi ta podpora opravdu nezdá dostatečná.

Podporovalo Tě Tvoje okolí v kojení? Jak se ke kojení staví Tví nejbližší?

Míša: Měla jsem plnou podporu od partnera i rodiny. Nikdo mi nikdy neřekl „Vykašli se na to…  Netrap se… Plno dětí vyrostlo na umělém mléku…“. Všichni totiž věděli, že jsem kvůli kojení ochotna udělat naprosto cokoliv.

Co Ti pomohlo překonat počáteční potíže?

Míša: Nejvíce mi asi pomohlo domácí prostředí a psychická podpora mého přítele.

Co bys vzkázala svému mladšímu já před porodem miminka? Udělala bys něco jinak, kdybys věděla, co víš teď?

Míša: Udělala bych jinak úplně všechno. Hlavně bych se nenechala vystresovat personálem v porodnici a dělala si vše podle toho, jak to cítím já. Nenechala bych svému miminku násilně cpát prso do pusy, to je z mého pohledu strašně moc špatně. Jenže si asi někdy musíme projít tím špatným, abychom poznaly tu opravdovou krásu a kouzlo kojení.